Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Čtu tedy inzertní nabídku a dělám si výlety do mnou vybraných lokalit. A hele, chatička v Choceradech. Jestli je obyvatelná v zimě, stačí mi. A tady je dokonce domeček. Něco mi ty Chocerady říkají, ale nějak si nevzpomenu. Ráno moudřejší večera.

Ono to platí. V noci se mi najednou vybavil web, který jsem navštívil asi před půl rokem. Hned startuju tablet a fakt, je to ono. Od mala mám totiž slabost pro tajemná místa. Uklidňují mne. Jedu třeba na hrad, fotím a představuju si. Někdy si beru i spacák a přespím tam, kde by nikdo spát nechtěl. Už jsem toho zažil hodně a věřte, hodně pověstí se zakládá na pravdě.

Začal jsem projíždět net, abych o Choceradech zjistil víc. Pak jsem se vrátil na web Hačmor. Asi tam bydlí fajn lidi, když zapisují tuhle zajímavou historii a ještě ta slečna nebo paní koupí přírodě kus lesa a pole, aby tam příroda zase mohla žít a lidi se tam taky našli. To ještě existuje? Já bych tedy na svém pozemku vzal každého klackem. Tuhle dámu musím poznat osobně. Prostě Chocerady u mne zabodovaly. Doktora jsem našel, mají ho tam.

Ráno bylo hezky, tak jsem sedl do auta, nacpal tam veškerou mou pracovní výstroj a hurá na výlet.

Domeček tedy nic pro mne. Parkování žádné, zatáčka taky moc bezpečí neslibuje, tohle fakt ne. Chatička se mi docela líbí, když cuknou s cenou, beru ji.
 

A nyní do míst, kde tajemno a láska vítězí. Stává se ze mne poeta a musím se tomu smát. To tajemno je asi všude, v celé vesnici nebyla ani noha. 

Božka, to je mé auto, zdolává mokrý terén a já jsem v Lese psích duší. Mám pocit někde hluboko uvnitř, že jsem tu už byl. Parkuju, usedám na lavičku, že se trochu najím. Ten výhled je fakt omamný.  Na jaře bych tu chtěl fotit, pochopitelně promluvím s majitelkou a dovolím se. Je to úchvatné, jak Chocerady zmizí a já mám na dohled ten zámek na protějším kopci. Fakt místo, které se nějak  dostává pod kůži. 

Najednou rána, jak z děla, až jsem nadskočil. Někde za mnou. Nic nevidím, nikde se nic nehýbá, když zezadu kmenu mocného dubu, pod kterým dřepím, vyjde  muž. Ptám se, jestli slyšel tu ránu? Je nějaký divný, jako by mne neviděl.  Asi hůř slyší, ale co to má na sobě? Je, jako kdyby ho někdo poslal z jiné doby, ale doby tak před ani ne 100 lety. Mám divné šimrání v břiše. Pozoruji takovou mlhovinu, která ho doslova obklopuje. Chci fotit, ale nějak se nemohu pohnout, abych došel ty zhruba 3 metry, co mne dělí od Božky. Navíc mi stojí v cestě. Muž stojí, kouká před sebe a já zjišťuju, že najednou má v ruce paletu, před sebou malířské plátno na stojanu. Taky je nějaký mladší, než se mi zprvu zdálo.  Začíná malovat. Maluje rychle a zručně. Kde já jsem ten styl viděl? Vím, že je to známý a uznávaný malíř. Hlava mi to nějak nebere. To každý zde má takové prožitky? Začínám se hýbat, musím fotit. Tohle mi nikdo neuvěří, ale o to nejde. Ten obraz třeba je někde vystavený a já ho najdu. Je na něm okolní příroda, zámek v dáli, ale pole je rozdělené na malé kousky, kterými se táhne cesta s jdoucími lidmi. Obraz musí někde existovat.

 Jsem u Božky, otvírám dveře, ještě se otočím na muže, ale tam zůstal jen malý obláček šedé mlhy. Vše bylo pryč. Otevřela se snad brána času?

Musel jsem to sepsat, nějak cítím, že proto jsem to zažil. Tak si s tím dělejte, co je libo, určitě tu  v tomto místě nejsem naposledy. Podepíšu se křestním, jak jsem viděl u ostatních článků. Jdu pátrat, co za malíře jsem viděl.

 

Jirka 

foto LPD archív.