Otevřená brána času
Otevřená brána času
Už mne nebaví život ve velkoměstě. Mám rád svůj klid starého jezevce a stejně město moc nevyužívám, jako fotograf přírody jsem neustále mimo. Chci žít na venkově, abych měl pokoj od civilizace, tak hledám maličký domek s kouskem vlastního pozemku, stačí na jednu židli, víc nepotřebuju. Myslel jsem něco na Berounce nebo na Sázavě. Řeku mít musím. Hlavně někde, kde budu mít doktora, začínám se klížit, ráno dělám takový rachot, že se obávám stížností sousedů na nadměrný hluk. Holt klouby zaskakují na původní místo a lepší to nebude. Prostě panelák už není pro mne.
Komentáře
Přehled komentářů
Zdravím paní Evu S.! Občas se sem podívám... a začetl jsem se do tohoto článku. Pisatel něco chce, chce z města, z paneláku, ven, fotit, kroužek svobody kolem sebe, tak na židličku, jak píše...
Právě jsem se vrátil z... okresního města, kam jezdím za nákupem. V bližším městečku se nedá koupit bez nehody ani rohlík . Zvířata toť můj vytoužený svět a řeknu to takto: Jsem samá jizva, po těle, na duši. Všechny jsou od lidí nebo kvůli lidem. Nemám jizvu od zvířete. Kdyby se chovali lidé, jak se chovají zvířata, jsem ten nejšťastnější člověk na planetě.
Tak tedy v onom okresním městě náhodně potkávám ex-kolegyni. Potkání asi po 25 letech. Postarší dáma, vzděláním psycholožka. Sedáme na kafčo, které by mělo býti tomuto městu úředně zapovězeno, jaké žbrondy vaří. Kolegyně je uvytržení, že jsem odešel z velkoměsta, na venkov... "Proboha, jak jen jste mohl?!? Vždyť vy si s něma nemáte o čem povídat, nemůžete si rozumět..." .
Doktory jsem na maloměstě vystřídal tři, ale otrávit se nenechám, tak se buď léčím sám, případně absolvuji cestu do velkého města. Tzn. zajistit si aspoň 1-2 noclehy... Dost se mi ten úprk z města prodražuje...
Toliko dodám, že původně vyhlédnuté místo byl městys Krucemburk. Krásná příroda čarovné Vysočiny. Oblíbený kraj malíře Zrzavého...
A tak si říkám, proč jsou plány a ušlechtilé úmysly jednoho nepochopitelné u druhého?
Zítra bude mít svátek Lenka. Paní výpravčí je Lenka a chtěl bych jí popřát ku jmeninám. Ale ouha, těžce jsem civilizačně narazil... Ono pohraničí je holt pohraničí. Uzavřené obyvatelstvo, nekomunikativní, zabetonované... Ne všechny vesnice jsou doosidlované, tam je obyvatelstvo nejhorší - dí paní PhDr. ...
Tak to shrnu, 16 let v pohraničí a ani jeden pokus o sebevraždu. Nevtipkuji. 16 let jsem v podstatě s nikým nepromluvil, ono to totiž nejde. Napršelo hodně či málo jim vystačí na celý den... Hrstka přátel se pomalu vytratila, nemám je kam pozvat, pravda, pozemek je na více židlí..., ale to je pozemek, kam je uložit, co jim nabídnout za atrakci? Co je atraktivní pro mne, nemusí být pro jiné. Brázdím na kole (auto, byt, obleky... prodáno) okolím a fotím. Tedy fotil jsem. Je namáhavé vybírat obrázky, na kterých nejsou odpadky, olejové filtry, nádoby od hnojiva..., lesní i polní cesty vysypané stavební sutí či nejčastěji střešní krytinou...
Přeji tomu pánovi, ať se mu jeho záměr zdaří. Ať nalezne chatku či chaloupku, doktora, co mu nebude předepisovat léky s látkou, na kterou má případnou těžkou alergii..., ať má s kým promluvit, třebas o hloupostech...
Zde se úroveň zábavy hodnotí podle množství vypitého alkoholu...
Sepisovat paměti jsem zavrhl, Solženicinovo Souostroví Gulag není tak depresivní...
Těšil jsem se na pejska, na rotvíka... Musel bych opravit zejména sousedovy ploty... a co se psem, když odtud min. 3x ročně prchám, odpočnout si do velkoměsta...
Přeji vám všem vše dobré!
jk
Re: Jedni mohou, druzí ne...?
(EVA, 7. 3. 2019 10:11)Děkuji a zdravím. Jo, venkov si lidi představují romanticky a je to peklo tu někdy žít. Za vším se někam musí, nikdo se nesnaží, aby zde byly služby a vesnice byla samostatná. Rozhodnutí je však na pánovi a nebudeme mu nic rozmlouvat:-).
Jedni mohou, druzí ne...?
(Josef, 20. 2. 2019 19:53)