Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otevřená brána času

1. 2. 2019

Otevřená brána časup1300345.jpg


Už mne nebaví život ve velkoměstě. Mám rád svůj klid starého jezevce a stejně město moc nevyužívám, jako fotograf přírody jsem neustále mimo. Chci žít na venkově, abych měl pokoj od civilizace, tak hledám maličký domek s kouskem vlastního pozemku, stačí na jednu židli, víc nepotřebuju. Myslel jsem něco na Berounce nebo na Sázavě. Řeku mít musím. Hlavně někde, kde budu mít doktora, začínám se klížit, ráno dělám takový rachot, že se obávám stížností sousedů na nadměrný hluk. Holt klouby zaskakují na původní místo a lepší to nebude. Prostě panelák už není pro mne.

Čtu tedy inzertní nabídku a dělám si výlety do mnou vybraných lokalit. A hele, chatička v Choceradech. Jestli je obyvatelná v zimě, stačí mi. A tady je dokonce domeček. Něco mi ty Chocerady říkají, ale nějak si nevzpomenu. Ráno moudřejší večera.
Ono to platí. V noci se mi najednou vybavil web, který jsem navštívil asi před půl rokem. Hned startuju tablet a fakt, je to ono. Od mala mám totiž slabost pro tajemná místa. Uklidňují mne. Jedu třeba na hrad, fotím a představuju si. Někdy si beru i spacák a přespím tam, kde by nikdo spát nechtěl. Už jsem toho zažil hodně a věřte, hodně pověstí se zakládá na pravdě.
Začal jsem projíždět net, abych o Choceradech zjistil víc. Pak jsem se vrátil na web Hačmor. Asi tam bydlí fajn lidi, když zapisují tuhle zajímavou historii a ještě ta slečna nebo paní koupí přírodě kus lesa a pole, aby tam příroda zase mohla žít a lidi se tam taky našli. To ještě existuje? Já bych tedy na svém pozemku vzal každého klackem. Tuhle dámu musím poznat osobně. Prostě Chocerady u mne zabodovaly. Doktora jsem našel, mají ho tam.
Ráno bylo hezky, tak jsem sedl do auta, nacpal tam veškerou mou pracovní výstroj a hurá na výlet.
Domeček tedy nic pro mne. Parkování žádné, zatáčka taky moc bezpečí neslibuje, tohle fakt ne. Chatička se mi docela líbí, když cuknou s cenou, beru ji.
 
A nyní do míst, kde tajemno a láska vítězí. Stává se ze mne poeta a musím se tomu smát. To tajemno je asi všude, v celé vesnici nebyla ani noha. 
Božka, to je mé auto, zdolává mokrý terén a já jsem v Lese psích duší. Mám pocit někde hluboko uvnitř, že jsem tu už byl. Parkuju, usedám na lavičku, že se trochu najím. Ten výhled je fakt omamný.  Na jaře bych tu chtěl fotit, pochopitelně promluvím s majitelkou a dovolím se. Je to úchvatné, jak Chocerady zmizí a já mám na dohled ten zámek na protějším kopci. Fakt místo, které se nějak  dostává pod kůži. 
Najednou rána, jak z děla, až jsem nadskočil. Někde za mnou. Nic nevidím, nikde se nic nehýbá, když zezadu kmenu mocného dubu, pod kterým dřepím, vyjde  muž. Ptám se, jestli slyšel tu ránu? Je nějaký divný, jako by mne neviděl.  Asi hůř slyší, ale co to má na sobě? Je, jako kdyby ho někdo poslal z jiné doby, ale doby tak před ani ne 100 lety. Mám divné šimrání v břiše. Pozoruji takovou mlhovinu, která ho doslova obklopuje. Chci fotit, ale nějak se nemohu pohnout, abych došel ty zhruba 3 metry, co mne dělí od Božky. Navíc mi stojí v cestě. Muž stojí, kouká před sebe a já zjišťuju, že najednou má v ruce paletu, před sebou malířské plátno na stojanu. Taky je nějaký mladší, než se mi zprvu zdálo.  Začíná malovat. Maluje rychle a zručně. Kde já jsem ten styl viděl? Vím, že je to známý a uznávaný malíř. Hlava mi to nějak nebere. To každý zde má takové prožitky? Začínám se hýbat, musím fotit. Tohle mi nikdo neuvěří, ale o to nejde. Ten obraz třeba je někde vystavený a já ho najdu. Je na něm okolní příroda, zámek v dáli, ale pole je rozdělené na malé kousky, kterými se táhne cesta s jdoucími lidmi. Obraz musí někde existovat.
 Jsem u Božky, otvírám dveře, ještě se otočím na muže, ale tam zůstal jen malý obláček šedé mlhy. Vše bylo pryč. Otevřela se snad brána času?
Musel jsem to sepsat, nějak cítím, že proto jsem to zažil. Tak si s tím dělejte, co je libo, určitě tu  v tomto místě nejsem naposledy. Podepíšu se křestním, jak jsem viděl u ostatních článků. Jdu pátrat, co za malíře jsem viděl.

 
Jirka 
foto LPD archív.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jedni mohou, druzí ne...?

(Josef, 20. 2. 2019 19:53)

Zdravím paní Evu S.! Občas se sem podívám... a začetl jsem se do tohoto článku. Pisatel něco chce, chce z města, z paneláku, ven, fotit, kroužek svobody kolem sebe, tak na židličku, jak píše...
Právě jsem se vrátil z... okresního města, kam jezdím za nákupem. V bližším městečku se nedá koupit bez nehody ani rohlík . Zvířata toť můj vytoužený svět a řeknu to takto: Jsem samá jizva, po těle, na duši. Všechny jsou od lidí nebo kvůli lidem. Nemám jizvu od zvířete. Kdyby se chovali lidé, jak se chovají zvířata, jsem ten nejšťastnější člověk na planetě.
Tak tedy v onom okresním městě náhodně potkávám ex-kolegyni. Potkání asi po 25 letech. Postarší dáma, vzděláním psycholožka. Sedáme na kafčo, které by mělo býti tomuto městu úředně zapovězeno, jaké žbrondy vaří. Kolegyně je uvytržení, že jsem odešel z velkoměsta, na venkov... "Proboha, jak jen jste mohl?!? Vždyť vy si s něma nemáte o čem povídat, nemůžete si rozumět..." .
Doktory jsem na maloměstě vystřídal tři, ale otrávit se nenechám, tak se buď léčím sám, případně absolvuji cestu do velkého města. Tzn. zajistit si aspoň 1-2 noclehy... Dost se mi ten úprk z města prodražuje...
Toliko dodám, že původně vyhlédnuté místo byl městys Krucemburk. Krásná příroda čarovné Vysočiny. Oblíbený kraj malíře Zrzavého...
A tak si říkám, proč jsou plány a ušlechtilé úmysly jednoho nepochopitelné u druhého?
Zítra bude mít svátek Lenka. Paní výpravčí je Lenka a chtěl bych jí popřát ku jmeninám. Ale ouha, těžce jsem civilizačně narazil... Ono pohraničí je holt pohraničí. Uzavřené obyvatelstvo, nekomunikativní, zabetonované... Ne všechny vesnice jsou doosidlované, tam je obyvatelstvo nejhorší - dí paní PhDr. ...
Tak to shrnu, 16 let v pohraničí a ani jeden pokus o sebevraždu. Nevtipkuji. 16 let jsem v podstatě s nikým nepromluvil, ono to totiž nejde. Napršelo hodně či málo jim vystačí na celý den... Hrstka přátel se pomalu vytratila, nemám je kam pozvat, pravda, pozemek je na více židlí..., ale to je pozemek, kam je uložit, co jim nabídnout za atrakci? Co je atraktivní pro mne, nemusí být pro jiné. Brázdím na kole (auto, byt, obleky... prodáno) okolím a fotím. Tedy fotil jsem. Je namáhavé vybírat obrázky, na kterých nejsou odpadky, olejové filtry, nádoby od hnojiva..., lesní i polní cesty vysypané stavební sutí či nejčastěji střešní krytinou...
Přeji tomu pánovi, ať se mu jeho záměr zdaří. Ať nalezne chatku či chaloupku, doktora, co mu nebude předepisovat léky s látkou, na kterou má případnou těžkou alergii..., ať má s kým promluvit, třebas o hloupostech...
Zde se úroveň zábavy hodnotí podle množství vypitého alkoholu...
Sepisovat paměti jsem zavrhl, Solženicinovo Souostroví Gulag není tak depresivní...
Těšil jsem se na pejska, na rotvíka... Musel bych opravit zejména sousedovy ploty... a co se psem, když odtud min. 3x ročně prchám, odpočnout si do velkoměsta...
Přeji vám všem vše dobré!
jk

Re: Jedni mohou, druzí ne...?

(EVA, 7. 3. 2019 10:11)

Děkuji a zdravím. Jo, venkov si lidi představují romanticky a je to peklo tu někdy žít. Za vším se někam musí, nikdo se nesnaží, aby zde byly služby a vesnice byla samostatná. Rozhodnutí je však na pánovi a nebudeme mu nic rozmlouvat:-).