Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

 

Ten den jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky, prostě si umýt mozek. Být sama. Zorané pole vábilo, teplota sice vysoká, ale co, snad se neupeču.

Zkontrolovala jsem baterku v detíku, zavěsila váček na šortky a vyrazila. Mít hodinu jen pro sebe je velmi příjemné.

Přesto vše bylo po chvíli jinak. "Dobrý den", ozvalo se z dáli. Sakra, kdo zase co chce? Dobíhal mne asi 9 letý blonďáček a celá jeho tvářička svítila vzrušením. " Chci být detektorářem, mohu jít s vámi a dívat se?" Asi sama nebudu, prolétlo mi hlavou. " Jasně, ale nečekej, že tu budou samé poklady". Klučík mne svou odpovědí dostal. " Nečekám, já už o hledání něco četl, mne zajímají příběhy těch věcí. Představuji si je." To já také a asi většina hledačů. Proto není nutné najít hodnotný nález, ale kdo čte tento web, ví, jak to zajímavé může být. 

A tak jsem se dozvěděla, jak sám hledá zatím pouhým okem, moc se těší na Vánoce, kdy by měl mít svůj vlastní detík. Doporučila jsem, aby maminka koukala na váhu přístroje mimo jiné. Mezitím detík vyloudil pár nelibých zvuků, mám odladěné železo, klučík se divil, proč nekopu. Snažila jsem se vysvětlit, že na poli by se ukopal. Zkusíme najít mincičku. Klučík vznesl dotaz, jestli by si to mohl zkusit. Bavil mne. Půjčila jsem mu detík, vysvětlila, jak s ním mávat. Bůh všech detektorářů byl při něm. Udělal pár kroků a signál, krásný čistý a klučík se rozsvítil blahem. Říkám, že to bude asi mincička a že udělal krok správným směrem. Napětí, které měl ve tváři, bych vám přála vidět. 

Vydloubla jsem trochu zeminy a dala jí na dlaň, aby viděl ten svůj první nález, když se vytáhne. Málem mi utrhl ruku. S velkým sebezapřením čekal, až minci očistím z prachu věků. Grešlička. Když to slyšel, málem omdlel. Tak starou minci ještě nikdy neviděl v reálu.

 

Pochopitelně jí ode mne dostal. Pro nepřející, tohle není nález na kterém by později zbohatl. Mince ležící nějakých 260 let v zemi není ve sběratelské kondici. Pro klučíka však měla cenu nedozírnou. Spal s ní, jak mi řekl druhý den. Detík už z ruky nepustil, ještě našel knoflík, kus nějaké brože a další mincičku. Byl čas mého návratu a klučík začal být smutný. Bydlíme nedaleko sebe, líbil se mi jeho zápal a jsem měkouš, tak jsem mu na druhý den detík slíbila půjčit. Protože mám ještě jeden, další dny jsme šli spolu, nebo hledal sám. Nejvíc byl pyšný na krejcar. 

Je to nádhera, když potkáte takového klučíka. Milý, vychovaný se zájmem o historii, takových moc není. Jak velký rozdíl mezi dítětem vedeným správným směrem a tím klukem ze stříhání.

Těším se, až tenhle kámoš za pár týdnů zase přijede.

Zapsala Eva

Foto Eva archív, zde pouze ilustrační