Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Dobrý den, pri ctení tohoto príbehu se mi kutálely slzy po tvári. To, co popisujete jsem zazila skoro na vlastní kuzi. Mojí mamince se pri porodu rozjela tato nemoc a po 12,5 letech jí bohuzel podlehla. Vsechny nesnáze, bolesti a starosti jsem sdílela se svou maminkou ve velmi utlém veku a vse mám vryto v pameti. Kdyz zemrela, bylo mi 12,5 roku. Byla jsem s ní sama a starala se o ní. Táta zbabele odesel, nemohl se s máminou nemocí vyrovnat. Pokazdé, kdyz o této nemoci slysím, je mi velmi ouzko. Kdyz mamce zacala nemoc napadat nohy, dostala nejprve hul, pak berle. Bylo mi 9 let, kdyz me napadlo, ze kdyz máme porídím psa, ten bude pres den s ní, kdyz já budu ve skole a ona se nebude cítit tak sama. V hezkých dnech jí donutí jít ven a sednout si na lavicku, zkrátka jsem jí ty chvíle chtela nejak zpríjemnit. Tak i pres veskeré zákazy jsem vysypala kasicku a za usetretrené korunky jsem mamce porídila fenku cerného pudlíka. Jmenovala se Darinka. Paní chovatelka, kdyz se dozvedela, nac toho pejska chci, dala mi obrovskou slevu. Mamka ze zacátku nebyla nadsená, bála se starostí okolo toho, ale nakonec byla strasne stastná. Zacala chodit na procházky-dokud to slo, kazdé pohlazení psí srsti, olíznutí psí prítelkyne, radostné poskakování a postekávání bylo pro mamku balzámem na dusi. Nebyla sama, mela si s kým povídat. Kdyz jí krmila, sla s ní ven a po té vycesávala ty bodláky, pripadala si moc potrebná a to bylo to, co o co slo. Byla jsem na sebe pysná a dodnes jsem, ze jsem mamince zpríjemnila poslední roky zivota.
Preji paní Alene moooc zdravícka, sil a príjemných chvil se psíma kamarádama do dalsích let.

Paní Alenko, moc Vám dekuji za uznání. Nevím, jestli jsem byla své mamince oporou. Nekdy si myslím, ze jí to muselo strasne moc trápit, ze se o ní stará její malá dcera. Je to uz velmi dlouho, maminka zemrela v zime v roce 1987 (na tátovo narozeniny...). Dnes uz mám svou rodinu, témer 5letého ulicníka a obcas mne napadá, co kdybych i já... Od dob, kdy moje maminka onemocnela, se do dnesní doby v lécbe snad nic nezmenilo a stále se o této nemoci skoro vubec nemluví. A kdyz obcas narazím na nejaký prípad je mi uzko okolo srdícka a proto jsem moc ráda, kdyz ctu Vás clánek plný sil postavit se té zákerné potvore a bojovat. VELICE VÁM FANDÍM a MOOOOC DRZÍM PALECKY. Budu i nadále sledovat vase stránky a myslet na Vás a Ru...
P. S.: Mám doma 7 psu-oharu, jezdím s nimi po závodech. Dnes uz jen spís trénuji manzelovi psy a obcas si zajedu pro radost nejaký závod. Minulý víkend nasi psi zajeli 1.místo na MS v Nemckém Borkenu. Takze psi mne od té doby doprovázejí zivotem. To jsem já: http://www.bering.estranky.cz/clanky/kdo-je-kdo-v-musherskem-sportu/dej-kazdemu-dni-sanci--aby-se-stal-tim-nejkrasnejsim-dnem-tveho-zivota-.html

moc zdravíme Alenku a Rú :-)))
.. s úctou a pokorou Vám přejeme, ať Vám při všem stále svítí slunce ..

Je krása si přečíst takové řádky, zahřejí a dají člověku sílu.. krásně napsáno a já děkuji, že jste se podělila..

Mnoho úspěchu a úsměvů :-)))

Přeje smečka z Podčerchovských lesů :-)))

Zdravím vás, paní Alenko:-) Musím souhlasit že u každého onemocnění, ať už u RS, nebo Diabetu či jiné závažné nemoci se musí bojovat! A díky vašemu nenahraditelnému psímu kamarádovi Rů to jde ale mnohem a mnohem lépe. Sama mám také canisterapeutického a asistenčního psa, Rona- díky kterému jsem schopna žít na plno, a díky kterému mohu chodit ven snažit se žít normální život. Také mám kamarádku, která má RS- má psa Houp -a drží ji tak jako Rů vás, či Ron mně. Moc děkuji za to že můžeme mít po boku takový lék jako je PES.

Paní Alenko,z osobních zkušeností vím,že člověk si nesmí říct,to nepůjde,to nezvládnu..přeji Vám,aby se nemoc zastavila,aby jste s Vaší milou Rů prožívala samé hezké dny při procházkách..třeba v Lurdech a my se těšíme na Vaše krásné fotky,abychom tam aspon virtuálně mohli být s Vámi....Jarka

Lidí s RS stále bohužel přibývá a určitě jim tvá zkušenost vleje optimismus do žil.

MILÁ PANÍ ALENKO,
MOC VÁM PŘEJI AŤ SE NEMOC ZASTAVÍ TAM ,KDE JE TO MOŽNÉ SDÍLET ,ABY JSTE SE STÁLE MOHLA TĚŠIT ZE ŽIVOTA ,KRÁSNÝCH BAREV PŘÍRODY,HODNÝCH LIDIČEK JAKO JE PANÍ EVIČKA A NEJVÍCE Z TAKOVÝCH PSISÁNKŮ JAKO MÁTE NYNÍ " RÚ " .JSEM MOC RÁDA ,ŽE TO NEVZDÁVÁTE AČ MÁTE TAKOVOU NEMOC ,PŘI KTERÉ JE KAŽDOU CHVILKU JINAK,ZMÁM TUTO NEMOC OSOBNĚ U SVÉ JEDNÉ KOLEGYŇKY,VÍM ,ŽE NENÍ LEHKÉ SE SE VŠÍM VYROVNAT ,ALE PO ČASE ČLOVĚK USOUDÍ ,ŽE NELZE PROTI VŠEMU VŠEMOŽNĚ BOJOVAT - OBČAS NEVYHRAJEME.
PROTO VÁM NADÁLE DRŽÍM PĚSTI A MOJI PSÍCI PACIČKY ,AŤ SE NEMOC NEZHORŠUJE A VY STÁLE MŮŽETE OBDIVOVAT SE SVÝM PSÍKEM A SVÝMI PŘÁTELI KRÁSY ZEMĚ ,OBLASTÍ A KRAJŮ JAKO NYNÍ LURDY.CHYSTÁM SE JE TAKÉ NAVŠTÍVIT ,A MOŽNÁ SE TAM SPOLU I SETKÁME.PŘEJI HEZKÝ DEN A VAŠEMU PSÍKOVI DÍK ZA TO ,ŽE VÁM MOC A MOC POMÁHÁ,SAMOZŘEJMĚ I VŠEM LIDEM OKOLO VÁS ,KTEŘÍ NEZIŠTNĚ DOPLŇUJÍ DENNĚ VÁŠ ČAS.
LIDKA A SAD