Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Vodítko místo pupeční šňůry

Bylo odpoledne 3 června r.1967. Na porodním sále se ozval první výkřik nového života.

Maminka si s úlevou vydechla a pan doktor s úsměvem řekl:" Máte holčičku."

Tím se začala psát kapitola jedné osůbky.

Když holčička začala vnímat svět kolem sebe, bylo jisté, že v něčem se přeci jen od ostatních dětí liší. S prvními krůčky utíkala za každým pejskem, každému se věšela na krk a nejraděj by ho táhla za vodítko domů. Tak šel čas a holčička přivedla domů kdejakého toulavého psa. Se slzami a prosíkem žadonila, aby si ho mohla nechat. Samozřejmě to nikdy neprošlo. Jednoho dne potkala jinou holčičku, která šla s krásným německým ovčákem. Jak to děti dělávají, chlubila se, co vše její pes umí a zná. Z obou děvčat se staly nerozlučné kamarádky. Chodily spolu všude, cvičily společně onoho krásného psa.

Jenže to pořád bylo málo a já toužila mít svého psa. Moje maminka pořád říkala ta holka snad místo pupeční šňůry měla vodítko.

Jednou stál u nás cirkus a jakýsi pán měl u maringotky fenu německého ovčáka, okolo které se batolilo pět, těch nejkrásnějších štěňat, co se kdy mohla narodit. Stála sem jak opařená, když najednou pán povídá: " Chceš jedno?"

Oči mi div nevyběhly z důlků, popadla jsem štěně a mazala rychle domů, jak jen to šlo se štěnětem v náručí. Bohužel, maličký byl tak zablešený, že se mu, až kůžička na tom malém tělíčku hýbala a táta rázným slovem mne poslal štěně vrátit. Byla jsem s toho moc smutná, ale co zmůžete s rodiči.

A tak šel čas.  Když mi bylo devět let, šla jsem okolo jedné zahrádky, kde se to hemžilo asi deseti štěňátky.  Tolik jsem toužila mít svého pejska, že jsem neváhala a ten nejblíže k plotu, skončil v mé náruči. Ukradla jsem ho a utíkala s ním domů. Věděla jsem, že se to nemá, jenže má touha, mít toho svého pejska, byla prostě silnější. Celou cestu jsem vymýšlela, jak to zaonačit. A tak s hrozným srdcervoucím pláčem a slovy, maminko, tatínku, cikáni ho chtěli sníst, jsem přesvědčila rodiče, aby štěňátko zůstalo doma. Konečně se mi splnil můj velký sen. Pejsek, byl to kluk, dostal jméno Don. Byl celý černý, jen na prsou měl bílý flek. Byla jsem nejšťastnější bytost na Zemi. Ve svých devíti letech, jsem začala pejskařit. Jezdily jsme na cvičák a já hltala všechny ty zkušené kynology, pro mne tenkrát mistry svého řemesla, snila svůj další velký sen o své chovatelské stanici, o své feně se štěňaty.  Nebylo to lehké, protože nic není jednoduché a německý ovčák, pes mého srdce, má poměrně hodně náročné podmínky pro vstup do chovu. Žádné ambice o Mistrovství světa, nic takového jsem neměla, ale třeba to jednou přijde. Člověk má mít vždycky nějaký sen v záloze. Chci jen to, co dělám, dělat s láskou,  vrátit svému kamarádovi či kamarádce s nejčistší dušičkou a věrností, zase lásku.

Přešlo mnoho let . Moc psů mi rukama neprošlo, protože nedokáži odstrčit kamaráda jen proto, když například nesplní mé očekávání.  Ale můj sen se  přesto nakonec splnil. Jak říkají  Američané, DOKÁZALA SEM TO. Mám svou chovatelskou stanici Anámo-Bohemia,  mám svou chovnou fenku, mám svá štěňátka. Jsem šťastná. Jen jediný mrak kazí mou radost, a to mrak závisti, zloby, pomluv a nepřejícnosti.  Stále si říkám,  vždyť přece každý, skutečný milovník pejsků, se musel narodit s VODÍTKEM MÍSTO PUPEČNÍ ŠŇŮRY.  Ale asi to tak nebude,dnes je vše jen o penězích. Psí láska se  však nedá koupit, ta se musí získat, a potom je na celý život.

PROTO, AŽ BUDETE DRŽET VODÍTKO,  NIKDY NEŘÍKEJTE ONA ČASTÁ SLOVA: " TEN PES JE K NIČEMU."  PAMATUJTE,  ŽE JE TO VAŠE PUPEČNÍ ŠŇŮRA  A VY SI JÍ ZASE JEN O KUS ZKRÁTÍTE. PSI JSOU NÁŠ DAR, VAŽME SI HO A DĚKUJME ZA NĚJ.

Autor Drahomíra

Vřele doporučujeme článek této autorky Babička mi vyprávěla, kde jsou kontakty na autorku i nabídka štěňat.

foto archív autorky

Hačmor děkuje

Zpracovala Eva