Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Motto: ,,Byl jsem mnohokrát zrazen lidmi, nikdy svým psem" -epitaf na psím hřbitově
v Provence (Francie)...

Tolik lásky v jedné,prosté větě. Já,Toník, pejsek z útulku Plzeň-Valcha, jsem až do svých 3 let poznal jen opak. Bití, zradu, záblesk naděje, která po pár dnech skončila opět v kotci v útulku. Byl jsem ,,ztracený, nenapravitelný" případ, téměř odepsaný. Po týrání, bití, hladovění, zlámaných žebrech a ocásku, jsem lidem pomalu, ale jistě, přestával věřit. Za jasných měsíčních nocí,kdy větší psí kámoši
hleděli skrze mříže na hvězdy a žalostně vyli, svěřujíce okolnímu světu svůj žal a bolest nenaplněné lásky, lásky k člověku,jsme  my, malí leželi v maringotce bez oken, na slámě a hvězdy neviděli. Vězni, odsouzení k čekání na zázrak v podobě dvounohého tvora, jménem honosným nazývaným: ,,Člověk ,náš Bůh nebo ďábel." I já lehával poblíž dveří, abych slyšel zvuky... A často se stávalo, že se otevřela velká, kovová vrata a tam se objevil Ten, na kterého jsme čekali my všichni. V tu chvíli se z přátel, kamarádů, kteří se dělili o deku, vodu a pár granulí, stávali nepřátelé na život a na smrt. To vše kvůli nejsilnějšímu citu na světě: ,,Lásce" ...A vítěz byl vždy jen jeden. Postupně jsem nedoufal, že i mě, po vrácení na dobu zkušební, někdo k sobě vezme. Nechtěl jsem moc. Jen domov, postel, mističku a ruku, která mě před spaním pohladí po mé blonďaté hlavě. A čas plynul. A přestával jsem jíst, pomalu mě opouštěla víra i naděje. A jen jsem ležel, spal, nechtěl nic vnímat...  

     Začátkem květnových, jarních dnů  jsem zaslechl hlas, velmi blizoučko. ,,Prosím, ten pejsek je také k mání? "Tu větu nelze zapomenout. A v vzápětí jsem znovu slyšel, jako mnohokrát, že jsem problémový. Paní u mě stála a jako by nevnímala tyto prázdné,pro mě zdrcující věty. Zdvihl jsem oči a naše zraky se setkaly. Měla zvláštní, tak černé, smutné oči, jako já a dlouhé, černé vlasy, no.. jako fenka afgánského chrta. Dlouze na mě hleděla a potom cosi zašeptala personálu útulku a rychle odcházela... Lehl jsem si a zase nejedl. Už jsem nepřemýšlel o budoucnosti, o svých touhách. Mé psí srdce by další zklamání neuneslo. A přišel 9.květen, nádherný, takový den jako z filmu. Pospával jsem, ani již nepil a do mého polobdění promluvil hlas: „,Dobrý den, jsem tady. Ano, chci Toníka!" Nenechala je mluvit dál, považovala to za zbytečnou ztrátu času, který je nám vyměřen. A přede mne položila něco pištivého, modrého, měkkého... A já se toho bál! Bál jsem se, že jediný můj chybný krok, pohyb, ji navždy vyžene. „To je hračka, je tvá, tady mistička, vodítko a obojek..." Pomalu, jemně mně připnula obojek a já viděl, jak brána se otvírá... Pro mě, pro ni. A za štěkotu a nářku všech kamarádů, co dál budou snít svůj sen, jsme vyšli branou ven. Kam? Do života...

     Kamarádi,co vám mám povídat. Život je nádherný, když máte koho milovat a ještě krásnější, když jste milován... Naše společné začátky nebyly lehké. Ukázalo se, že týrání a stres zanechal na mé psychice trvalé následky v podobě nemocného, zažívacího traktu. Aja boj s nemocí nevzdala a já jí pomáhal, seč mé síly stačily. Nejdříve byla tvrdá dieta ve formě kvalitního, vařeného masa s rýží. Jednoho dne nám pán při venčení ve Stromovce, tam chodím moc rád, doporučil PRO PAC Dog Lamb s rýží. A představte si, že mně to moc chutnalo, zdraví se pomalu zlepšilo, probudila se moje vitalita, vrozená láska k člověku a také? ...No, přece k fenkám! Může být lepší reklamní pejsek než já, který má ,,symbolické" narozeniny 9.května... A schválně hádejte, kolik mně je... Přece 15 psích  let! 
     A co bych si přál? Abych s vámi zde ještě dlouho pobýval a přeji všem kámošům v útulcích, které mám rád, aby našli ty, kteří je zahrnou láskou a péčí. Až bude tma a opět uvidím naši psí hvězdu ,,Sírius", požádám svoji ,,vílu" Aju, abychom vyslovili tiše naše přání... A kdo moc věří, prý se hodným pejskům i lidem přání vyplní...

Toník.