Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Psi tě rozhodně neuživí, milá dcero

Je to už dávno, když jsem slyšela tahle slova. Už, jako malá holka jsem toužila mít toho svého pejska, jedno jakého, prostě svého. Jednou se stal zázrak a přišel vyhublý pejsek, voříšek k nám na zahradu. Lačně se vrhnul na kompost, kde byly vyhozeny slupky z brambor. Rodiče byli zrovna uvnitř chaty, tak jsem si šla s pejskem promluvit. Chvíli se bál, ale pak mne opatrně očuchal. Pohladila jsem ho, nabídla mu kousek jídla a měla svého prvního kamaráda. I na rodiče ihned zapůsobil, takže jsem si ho mohla nechat. Celé léto s námi trávil na chatě, v té době jsme tam dojížděli každý den a REK nám chodil naproti celé dva kilometry.  V celé osadě měl plno přátel, díky své povaze a tak nebyl žádný problém. Chtěli jsme do brát do Prahy, ale odmítal se k auto i přiblížit. Zato měl vypracovaný systém, jak už nikdy nehladovět. Sbíral všechny dary od svým lidských přátel a schovával si je v boudě, kterou mu otec vyrobil. S blížícím se podzimem nastal problém.  Rek však měl úžasné štěstí. Kde se vzal, tu se vzal starší pán s vnučkou, který se rozhodl dát Rekovi domov.  Psal se rok 1967 a o toulavé voříšky moc zájem nebyl. S Rekem jsme se šli k pánovi podívat. Rekovi se líbila nová boudička vystlaná senem a připravený katrůlek plný dobrot, tak se rozhodl u pána zůstat. Každý pátek ale utekl a běžel se podívat, jestli jsme přijeli. To trvalo asi 2 roky, pak zjistil, že první naše cesta stejně vede k němu, tak utíkat přestal. Po Rekovi mi rodiče pořídili fenku jagdteriéra, k ní po roce přibyla velšačka. Už s těma jsem chodila cvičit do Svazarmu Hostivař. Byl to docela malér, protože nesměly složit svazarmovské zkoušky, ale lovecké. V té době jsem cvičila i cizí psy a získávala další a další zkušenosti. Ovčačka Cedra , viz foto napravo,

kterou jsem měla na výcvik, způsobila, že rodiče pořídíli mou první vlastní německou ovčačku Lissu. Teda vlastní, úředně byla mého otce, který se pak jen dmul pýchou a všude vykládal, jak šikovnou fenu má.  Dceru nějak chválit opoměl. Holt svět je nevděčný.

Lissa - aport

Byla moc šikovná, měla několik zkoušek a vyhráli jsme spolu docela dost závodů. Na cvičák se ohromně těšila. Viz foto V té době jsem často slyšela větu: Dáváš přednost psům, ti tě živit nebudou, radši se věnuj klavíru a škole. Ono se dá zvládnout všechno, ale vždy, když byl nějaký zlom v životě, prostě psi vyhráli.  Po čase jsem měla chovatelskou stanici a další ovčačku Zaru. Pak už to šlo řadou. Po každé jsem si nechala dceru. Zara mne bohužel opustila v necelých 6 letech, měla rakovinu žaludku, ale dala pár pěkných štěňat, která se v chovu dál uplatnila. Do psí rodiny přibyli buldočci, jezevčíci, knírači, občas nějaký zatoulánek a plno koček. Nechci tu však nikoho nudit. To ušaté na spodní fotce není mimčo německého ovčáka, marně přemýšlím, co to bylo za pejska, asi nějaká návštěva. Jezdila jsem po závodech a zkouškách a doma slyšela, že ta holka se ani nevdá, kvůli psům.

Lissa

Co chce takhle v životě dokázat? Holka se vdala, měla dceru a přestěhovala se do Chocerad.  Když přišlo jaro 1989, rozhodla jsem se začít podnikat, otevřít si salón pro psy. Rodina málem zkolabovala, že chci skončit s prací a opět tu byla ta známá věta, jak mne ti psi rozhodně neuživí. Kupodivu nejvíc v té době mi nevěřil vlastní manžel a po ukončení pracovního poměru a odchodu na volnou nohu, mi neustále dohazoval nějaké zaměstnání. Uklidnil se, teprve až za rok, kdy usoudil, že to možná tak šílený nápad nebyl. Ale dát na manžela ve všem, dodnes chodím například prát prádlo na jez a nikdy byste si tenhle článek nemohli přečíst, protože počítač byl také nepotřebný. Nemusím snad ani psát, že do roka měl svůj. Takhle to prostě chodí.  A vidíte, opravdu nikdo není prorokem, proto se nebojte jít někdy proti větru. Nebojte si plnit své sny a nebojte se vlastního rozhodnutí.  Napište nám svůj vlastní příběh, jak vám pes ovlivnil život.

Autor Eva, fotky z mého archívu.