Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Prapes a pračlověk             

Když Bůh stvořil svět, stvořil i psa. Psovi však stále něco chybělo. Dostal tedy družku, měl se čím živit, ale nebylo to stále podle jeho představ. Chtěl si žít pohodlněji, bez starostí. Chtěl si hrát a být středem pozornosti. Ostatní zvířata se ho bála a kočka mu chtěla dokonce vyškrábat oči. Jiná zvířata ho naopak zařadila do svého jídelníčku. Život teda rozhodně, nic moc. Bůh mu tedy stvořil člověka. I pravil k prapsu: „Dávám ti člověka, je tvůj a záleží jen na tobě, jak s tím naložíš. Dávej si pozor, má stejné vlastnosti, jako ty. Je rád, když se o něj někdo stará, krade, jako vy psi, žije ve smečce, loví a rád zotročí toho, kdo se dá. Ale má i dobré vlastnosti, budete-li si pomáhat, povede se vám dobře." Prapes nadšeně zavrtěl ocasem, mávnul packou, že to bude mušina.
Vydal se tedy na cestu, hledat pračlověka. Nebylo to těžké. Jeskyně, kde pračlověk žil, byla cítit na míle daleko. Okolo se válely kosti z ulovených zvířat. Prapes byl čistotnější než sám pračlověk, ten si rozhodně na hygienu nepotrpěl. Prapes se začal hned zajímat o kosti a pračlověk si toho všiml. Popadl jednu kost a hodil jí po prapsovi. Ten jí chytil a přinesl mu jí k nohám, lehl si na záda a vrtěl ocasem. To se pračlověku zalíbilo. Tak to zkusil znovu a prapes kost opět přinesl.  Dalo by se to využít, blesklo pračlověku v hlavě. Zalezl do jeskyně přemýšlet, co s tím a kost psovi nechal. Při přemýšlení dostal hlad a začal žvýkat kus masa. Protože byl prapes chytrý, udělal na člověka přesmutné oči. Ale nic se nedělo, pračlověk na něj jen zavrčel, aby si nechal kost. Pes tedy přidal panáčkování. To pračlověk ještě neviděl, ale líbilo se mu to. Utrhl zuby kus masa a hodil kousek psovi. Ten sousto hned spolkl a zkusil to znovu. Po chvíli byl prapes sytý, ale pračlověku se to líbilo i když sice sám toho, díky apetitu psa, moc nesnědl. Prapes chtěl vše, co měl pračlověk, hlavně teplý pelíšek. Zkusil fintu - třesu se zimou + psí pohled. Pračlověk nevydržel dlouho odolávat. Potom oba ulehli do pračlověkova lože a pes se k  člověku okamžitě přitulit. Prapes měl po chvilce pochopitelně lepší část lůžka pro sebe. I tak byla spokojenost na obou stranách, protože pračlověk zjistil, že prapes ho hezky zahřeje.
Na druhý den se Prapes chtěl zavděčit. Přinesl svému pračlověku zakousnutého prakrálíka a velkoryse mu ho složil k noháml. Pračlověk to ocenil a od té doby spolu lovili. Byl i jinak užitečný. Hlídal si svou jeskyni a svého pračlověka, ten si sice myslel, že je to jeho jeskyně, ale byl nadmíru spokojený. Zjistil, jak mu pes rozumí, a tak ho začal učit první povely. A zrodil se pejskař.
Po čase si prapes přivedl domů družku, stejně, jako pračlověk. Štěňata i lidská mláďata vyrůstala společně v jeskyni. Pračlověk zjistil, že o jeho prapsa, mají zájem další pralidičky. Moudře usoudil, že stejně moc prapsů se mu do lůžka nevejde a psí prapár se snažil, aby svět byl plný prapejsků, když už je pakt s pračlovekěm uzavřen. Pračlověk potřeboval užitečné věci k životu, které mohl získat od jiných pralidí a ti také chtěli mít teplo v loži, zábavu, pomocníka při lovu a bdělého ochránce. Tak začal první směnný obchod s potomky prapsa.  A zrodil se první chovatel. Ti byli stejně chytří a šířili psí způsoby po celém světě a cvičili si člověka k obrazu svému. Po tisíce let se v tom celé generace psů dále zdokonalují. Nezávidíte snad někdy svému psovi, když ráno musíte do práce, zatímco on sladce spí ve svém pelíšku? Nepřizpůsobujete vše, aby se u vás vašemu psovi líbilo a měl veškeré pohodlí? Tak si pes ochočil člověka k obrazu svému. Amen . Ave canis domesticus.
Autor Eva i Alena

Foto archív Hačmor.

A trochu zajímavostí na závěr:

Prehistorický pes s kostí v hubě

V České republice objevili archeologové nález, o kterém informují vědecké časopisy po celém světě. V Předmostí u Přerova byla objevena zkamenělá lebka prehistorického psa s velkou mamutí kostí v hubě. A nejen to: lebce chybí mozek, který byl odborně odstraněn.

Nalezené pozůstatky odhalují, jaký byl život těchto psů a jak lidé na tyto šelmy nahlíželi. „Pozůstatky psovitých šelem jasně vykazují známky domestikace,“ říká vedoucí výzkumu Mietje Germonpré. Výzkum chrupu například prokázal, že tito psi opětovně požírali mamutí kosti. A mamuti byli v tomto regionu hlavní potravou lidí, vědci proto věří, že lidé přebytkem masa krmili psy. Lebky psovitých fosílií se výrazně liší od jiných fosílií šelem či od lebek současných vlků, konkrétně mají kratší čenich a nápadně širší mozkovnu. Jak tedy tito psovití vypadali? Vedoucí archeoložka Germonpré je popisuje jako velké psy, kteří vážili přes 35 kg a měřili v kohoutku nejméně 61 cm. „Tvarem lebky připomínají současné sibiřské husky, ale tito byli větší a těžší,“ dodala Germonpré. Pohřbení psi zemřeli ve věku mezi 4 – 8 lety.

Psí fosílie dále vykazuje stopy po perforaci. Lidé lebku posmrtně otevřeli a vybrali z ní mozek. V té době a v mamutím regionu však lidé měli k dispozici kvalitnější maso, je tedy nasnadě, že tento úkon byl proveden čistě z rituálních důvodů. „Tito, stejně jako původní obyvatelé ze severu žili v přesvědčení, že mozek je sídlem ducha,“ dodala. Stejné vysvětlení pak mají vědci i pro  kost, uloženou v psí tlamě. Mamutí kost by mohla znamenat, že je pes nakrmen na cestu, po které bude doprovázet mrtvého člověka na cestě do záhrobí.