Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Tak jsem se rozhodla, že přece jen zavzpomínám na mého kamaráda Vlka- Vlčka. A narazila na několik nečekaných záležitostí. Třeba na díru v paměti. Nebyl celý černý jako uhlík. Jak jsem koukala na fotku, měl světlejší pálená místa. Ale to, že si pamatuji, že byl dlouhosrstý mě naplňuje nadějí do budoucna. Také nevraživost mého foťáku z bazaru, ke kterému nebyl žádný blbník. Takže vše formou pokusu a omylu. Stále se mi nedaří alespoň vymazat špatné datum a včerejší pokus „zhasnout“ blesk, aby se z fotky nesvítilo „slunce“ byl neúspěšný. Takže fotka taková, aby byl na ní Vlček vidět.  Jestli byl či nebyl s PP, netuším, vím jen, že byl jedním z řady Vlků a také poslední, protože jejich majitelé postupně stárli a dalšího by už nezvládali. Jezdila jsem za ním do domku na stráni nad Sázavou a prožila neuvěřitelná dobrodružství. Bylo nás tam 3-5 dětí, takové to letní celodenní lítání venku, koupání, houby, lodičky (v té době se od nádraží dalo jen na loďce, dnes přes Hvězdonický most), prostě pěkné vyřádění. U všeho samozřejmě nezbytný Vlček, možná nás bral jako smečku svých štěňat, která měl na starosti. Byl to mohutný psí chlapák, veselý a hrací, ochotný ke každé blbině . Večer se uložil k mé posteli a asi hlídal zlé duchy, aby se ke mně nedostali, celý den mi byl za zadkem, možná proto že jsem byla z jeho štěňat nejmenší. Vyprávěli mi, jak ke mně nechtěl pustit doktora, když jsme se skoro celá rodina přiotrávili po paštice (na chuti skutečně nebylo nic znát!). Museli Vlčka opravdu násilím odvléct, chtěl být se mnou. A prý i byl, já měla 40 horečky, nevěděla jsem o něm vůbec. Byl to prostě kámoš, který bude se mnou napořád.
23.2.2011 Romana F. Daňová