Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Prašivka byl černou můrou všech , kam zasahoval jeho revír. Tenhle původně želvovinový kocour, trpěl prašivinou, jeho uši byly na cáry, chyběl mu kus ocasu a později zadní noha. Byl neuvěřitelně vynalézavý a ač kočka není smečkové zvíře, měl svůj gang. Dokázal totiž zajistit jídlo nejen pro sebe. Nedaleko našeho domu byla služebna tehdy SNB a i tam měli s Prašivkou své zkušenosti. Stačilo pootevřené okno nebo dveře a Prašivka nejenže šlohl svačiny všech, ale dokázal vykrást i lednici. Vykrádal domy, před obchodem olupoval místní drbny, když si předstaly hlídat tašky a řeznictví bral útokem každou chvíli. Když měl pocit, že by mohl přijít k úhoně, třeba při okradení psa, který měl misku venku, dal do kupy kočičí vojsko a s řevem se na takového chudáka vrhli. Žádný pes se jim nikdy nepostavil.

Tak to šlo léta. Maminky chránily děti, co zrovna něco jedly, pejskaři chránili své psy a všichni se snažili nějak Prašivkovi uškodit.  Ten byl ale chytrý, chytil se akorát jednou, kdy  radši obětoval nohu, než svobodu. Pak přišla do naší rodiny jagoška Nelly.  Prašivka použil všechny zastrašovací metody, ale Nelly vůbec nereagovala. Dokonce ani útok řvoucí kočičí smečky jí nechal klidnou. Teda, to jsme si mysleli my. Nakonec Prašivka usoudil, že tenhle podivný střapatec, Nelly bylo 9 měsíců, mu nemůže nijak uškodit a udělal svou osudovou chybu. Přišel příliš blízko. Rozmáchl se k pořádné ráně, ale v tu chvíli ležel mrtvý se zlámaným vazem.  Nelly si lehla vedle a hlídala, jestli náhodou s ním ještě nebude nějaká zábava.  Celá čtvrť si tehdy oddychla a Nelča dostávala samé gratulace. Já si však tehdy uvědomila, jak fikaně a promyšleně jednala a jakou rychlostí zabila.

Nelly se mnou začla chodit na cvičák, což bylo trochu v rozporu s loveckým výcvikem, ale zvládala vše dobře.  Na cvičáku působila poněku exoticky, většinou se všichni ptali, co to je za příšerku, který fox se podnesl. Prostě plemeno jagdteriéra nikdo neznal. Dokonce se našli tací, co neváhali umožnit svému psovi rvačku, aby toho nevzhledného vořecha dostal. Pak viděli jagouše v útoku a krev jim stydla v žilách, jak tak malý pes je rychlý a dokáže se o sebe postarat. Většinu moudrých lidí si ale Nelly dokázala získat svým milujícím srdíčkem. Ona prostě milovala lidi, byla pro každou zábavu a velmi dobře se snášela s ostatními psy.  Jinak byla lovec tělem i duší, což někdy přinášelo problémy.  Rozhodně to nebyl pes, kterého můžete vzít do kurníku, aniž by celé hejno bylo během několika málo okamžiků po smrti a úhledně srovnané. Bohužel podobné případy se nám staly a Nelly pak měla výraz naprosté nevinnosti.  Postupně nebyla široko daleko žádná toulavá kočka, nějak si to řekly a prostě zmizely. O život přišly slepice ze sousedství, co k nám přelétávaly přes plot.  Ze zahrady zmizeli ježci, většinou do nebe a krysy z nedaleké pekárny to měly také spočítané. Život s Nelčou rozhodně nebyl nudný, a když po nějakém čase přibyla velšačka Bessy . . . , ale to už je jiný příběh. 

Dodnes mám pro jagoušky slabost, někdy si říkám, že jednou nějaký zase bude. Nelly byla i základní kámen pro mou dnešní práci. Jagdteriér se totiž upravuje, tak to byl můj první otrimovaný pejsek. Dílo se podle mého povedlo.  Jen se občas někdo divil, co se tomu pejskovi stalo? Chudinka ošklivá, že přišel  o tolik chlupů.

Moc mne potěšilo, že paní Němečková  http://www.prodomasua.com/ majitelka jagdteriéra Ira poskytla k tomuto článku ilustrační foto. Děkuji. 

5.1.2011 Eva