Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Když našla rodina N. v příkopu malé černé psí dítě, pojmenovali ho Bela a dali té malé psí holčičce nový domov. Belinka se k nim upnula celou svou psí duší. V té době jsem měla hotel pro psy a rodina N. potřebovala jet na dovolenou, takže Belinka putovala k nám.
Když přijela , zatušila zradu a snažila se těm svým lidem vysvětlit, že ona musí být s nimi, ale měla smůlu. Rodinka odjela a mně zbyl ustrašený, naprosto nekomunikativní pejsek. Belinka byla moc hodná, bylo mi jí moc líto, tak jsem jí měla pořád u sebe a i naše fenky k ní byly velmi přátelské. Přesto bylo vidět, že stesk je obrovský. Pak se stal zázrak a N. se přijeli podívat po týdnu, jak pobyt snáší. Tu radost jste neviděli. Belča lítala, knučela blahem, mohla je umazlit. Pobyli asi hodinu a jí vysvětlili, že ještě na týden odjedou. To už vzala lépe a další týden si hrála s námi i s našima fenama. Další rok, Belinka opět přijela, ale odloučení už nebrala tak těžce. Pak přišel v listopadu dopis. Rodina N. se rozhodla vystěhovat do USA a my dostali ultimátum. Buď dáme Belince nový domov, nebo bude utracena. Dopis nás velmi šokoval. Stačilo napsat, dejte jí domov, má vás taky ráda a my bychom jim vyhověli, protože Belču musel mít rád každý. Ona byla moc krásná, možná byla bolońský psík, možná ne, ale její kudrnatá srst se dala pěkně upravit, takže Bela byla bella. Navíc její povaha byla skvělá. Belince jsme tedy nový domov dali. Koncem ledna jí pan N. přivezl. Rychle se rozloučil s tím, že z nového domova budou Belče psát a rádi by zůstali v kontaktu. Už se nikdy neozvali. Belča byla týden v pohodě, pak začala lehce smutnit, ale hodně jsme se jí věnovali, takže se začla smiřovat s tím, že je u nás doma. Přestože byla náš čtvrtý pes, vždy jsme dbali, aby všechny fenky, ovčačka a dvě jezevky byly na rovnoceném místě. Mezitím moji rodiče pohřbili svou ovčačku, které víc jak 13 let. Žádného dalšího pejska pro svůj vyšší věk už nechtěli. Jsem původně z Prahy - Hostivaře, odkud byla i Belča a naši tam pořád žili. Sem do Chocerad jezdili na chatu. Když tahle jednou na jaře přijeli, Belča je přivítala tak nadšeně, až je prostě dostala. Hned využila otevřeného auta a chtěla jet taky na chatu. Mamina koukala, jak kokr na pamlsek a bylo vidět, že by nebyla proti. Táta se tvářil taky nadšeně. Belinka tedy jela na chatu s nima s tím, kdyby se jí začalo stýskat, hned jí vrátí. Její osud znali. Čekali jsme celou sobotu, večer jsme se na chatu vypravili na Belinku se podívat. Chata už byla její a naši taky. V neděli měli odjet zase do Hostivaře a já měla strach, že Belča si vzpomene na původní domov. Ale prostě vše vyšlo a Belinka měla své lidi jen pro sebe a všechno bylo OK. Tak to šlo několik let. Pak otec bohužel zemřel a Belince se opět zhroutil svět. Přežila ho jen o pár měsíců. Odešla ve svých 9 letech na obláček za páníčkem.  Autor Eva