Jdi na obsah Jdi na menu
 


Templáři

21. 6. 2011

 

TEMPLÁŘI = RYTÍŘI TEMPLU (CHRÁMU ŠALAMOUNOVA V JERUZALÉMĚ)

Řád byl odvozen z řádu cisterciáckého. Museli přijmout exil a svatou válku až do smrti.
- museli vždy přijmout boj
- nikdy nežádat vítěze o milost
- nedávat výkupné
- "nevydat jediný kus zdi ani jedinou pídˇ země"
- nesměli doufat v odpočinek
- nebylo dovoleno přestoupit do řádů méně přísných

Byly jedním ze tří bojovných řádů, založených na počátku XII.st. k obraně Palestiny (Svaté země) proti Saracénům :

Templáři - zal.1119 (červený kříž na bílém plášti)
Maltézští rytíři - johanité
řád německých rytířů - zal.1197 (černý kříž na bílém)

velmistr - Jacques de Molay

1191 - Sv.země je definitivně ztracena,konec křesťanského tažení.Křesťané si přivezli do finančně vyčerpaného království nesmírné bohatství a to bylo začátkem jejich pádu. Filip Sličný se bál jejich moci, on sám byl vychován dominikány,kteří byli původně přáteli templářů,ale později se stali soupeři, m.j.důvodem byl i ten fakt, že templáři byli šlechtici a žebraví mniši.

Filip povolal do Paříže velmistra a představené řádu /="druhá bartolomějská noc"/

13.10.1272 - Molay se 140.templáři zatčen

1312 - rozpuštění řádu

Vychází z nich po jejich zničení Růžový řád i svobodní zednáři.


 

Řád templářských rytířů byl založen francouzskými šlechtici roku 1119. Jeho název (Milites Templi či Fratres militiae Templi) byl odvozen z umístění nejstaršího sídla v Jeruzalémě poblíž Šalamounova chrámu Templu. Hlavním posláním templáŕů se stala svatá válka - ochrana poutních míst ve Svaté zemi, boj proti nevěřícím. Templáři se nebáli nebezpečím a neváhali zemřít pro svou věc, pohrdající smrtí. Templáři vždy přijali boj, ať byl proti jakékoliv přesile, nikdy nesměli žádat vítěze o milost a dávat žádné výkupné. Nesměli dokonce ani nemohli přestoupit do jiného rytířského řádu. Protože šlo o řád oddaný a statečný, dosáhl největších privilegií, jakých bylo v době působení řádu možné. Templáře směl soudit pouze papež, ale protože byl daleko, řešil si řád svoje problémy sám. Templáři nemuseli platit cla, daně, mýtné. Díky tomu se každý snažil stát členem řádu a využívat všech privilegií, ale výběr byl velmi přísný. Dokonce i sám papež Inocenc III. považoval za čest, že se mohl stát přidruženým členem řádu. Naopak francouzský král Filip IV. Sličný žádal o tuto čest marně. Po pádu Akkonu se templáři přemístili v roce 1191 nejprve na Kypr a odtud pak do Francie, kde měl řád nejvíce statků. Jejich sídlem se stal pařížský palác Temple. V jeho okolí žilo mnoho přívrženců řádu a tak vznikla městská čtvrt', která tvořila celou třetinu tehdejší Paříže. Řádové domy navíc měly i právo azylu.

Budoucnost řádu však byla nejistá, dokonce se uvažovalo o spojení s jinými řády, ale templáři se začali věnovat hospodářské činnosti.  Řád byl pak natolik bohatý, že se stal bankéřem i pro Filipa Sličného, který mu v roce 1305 dlužil víc než půl miliónu. A tehdy se zřejmě zrodil v králově hlavě nápad o likvidaci templářů a následném zisku peněz. Filip Sličný sice nebyl chudý král, ale boje ve Flandrech ho finančně velmi zatěžovali a navíc ho templáři dráždili tím, že tvořili jakýsi stát ve státě a nepodléhali jeho moci. Kromě toho, tehdejší vzdoropapež Kliment V. sídlící v Avignonu byl pod silným francouzským tlakem a Filip Sličný se nemusel bát jeho protestů. Proces s templáři tedy mohl začít. Esquieu de Floryran podal na řád denunciaci a obvinil templáře z toho, že při přijímání do řádu zapírají Krista, plivají na kříž, uctívají démona a v přísaze se odříkají Boha. Král a jeho rádcové denunciaci s potěšením přijali a na podnět dominikánského inkvizitora Viléma Pařížského dal Filip Sličný 13. října 1307 zatknout velmistra řádu Jacquese de Molay spolu se 140 templáři, kteří byli přítomní v Paříži. Desítky jiných byli pozatýkáni po celé Francii. Ihned po zatčení se začal sepisovat templářský majetek, který byl zkonfiskován ve prospěch krále. Soudní proces začal velice brzy a jen těžko lze tvrdit, že byl nezmanipulovaný. Soudcem templářů měl být pouze papež, ten si ale uvědomoval, že papežská triáda se  na jeho hlavě ocitla z velké části i díky francouzskému králi, a tak i když s procesem nesouhlasil templářům nepomohl.

V pondělí 11. května 1310 byl vynesen rozsudek. Většina templářů byla odsouzena k smrti. Nyní už zbývalo odsoudit jen velmistra. Jacques de Molay a další tři templáři byli předvedeni jak před arcibiskupa ze Sens, tak i před shromáždění prelátů a doktorů práv, kteří byli za tímto účelem zvlášť svoláni do Paříže. Tito čtyři obvinění se veřejně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a proto byli po zralé úvaze konzilia odsouzeni k doživotnímu vězení a zazdění. Velmistr Jacques de Molay a mistr normandský však náhle odvolali všechny své přiznání a začali se obhajovat. Byli proto předáni správci pařížského vězení s tím, že mají být střeženi do druhého dne, kdy bude jejich případ znovu zvážen. Událost se však donesla králi a ten po poradě se svými nejbližšími dal ještě téhož večera bez vědomí soudců velmistra de Molay spolu s mistrem normandským upálit (březen 1314). Templářské mění z velké části vyzískal Filip Sličný, který mohl anulovat všechny dluhy a disponovat poté ještě částkou 200 000 liber. Avšak mění si moc neužil, téhož roku, co byl upálen Jacques de Molay, totiž zemřel jak on, tak i papež Kliment Jacques de Molay. Vnitřní struktura templářského řádu byla i se svou hierarchií velice přehledná.

Řád dělil své členy (bratry) do tří základních skupin z nichž nejvýznamnější složku tvořili bratří rytíři. Pouze oni směli zastávat nejvyšší řádové funkce a pouze z jejich řad byl volen velmistr. Druhou třídou byli bratři sloužící, dělící se na bratry seržanty (disponovali téměř stejnou výzbrojí jako rytíři, měli však k dispozici pouze jednoho koně, kdežto rytíři tři), bratry zbrojnoše (pěší doprovod rytířů a seržantů) a na bratry řemeslníky (zastávali řemeslné práce jako kovář, zbrojař, krejčí, truhlář…). Třetí třídu tvořili bratři kaplani, kteří se již dříve starali o církevní povinnosti řádu, ale nebyli jeho oficiální složkou. Až z buly Omne datum optimum vyplívá povinnost kněží skládat doživotní slib poslušnost velmistru, čímž jsou definitivně zařazeni do řádové struktury. Později však vznikla čtvrtá skupina, k řádu přidružené lehké jízdy a pěchoty z řad místního obyvatelstva – tzv.turcopolieři. Jejich velitel, turcopole, byl přímo podřízen příkazům velmistra nebo senešala. Mimo tyto čtyři skupiny stála třída posluhovačů a čeledínů vykonávajících běžné domácí a hospodářské práce.

Nejvyšším hodnostářem řádu byl velmistr. Měl hodnost knížete což vyžadovalo vznešený původ. Měl velmi rozsáhlé pravomoci – jako vrchní velitel armády předsedal válečné radě a řídil vojenské operace, z funkce církevního představeného řádu předsedal řádové kapitule. Jen jeho mnišská povinnost se podřizovala řádovým regulím, ale i zde měl privilegium uznávat za svého přímého nadřízeného pouze papeže. I přes tyto pravomoci potřeboval velmistr k určitým rozhodnutím souhlas řádového konventu nebo řádové kapituly (např. k vyhlášení války nebo míru). Stejně tak nemohl svévolně nakládat s řádovým majetkem a i v některých dalších politických rozhodnutích byl závislý na názoru řádového konventu, v ostatních záležitostech se mohl řídit doporučením, nebo si nechat právo vlastního rozhodnutí. Velmistr byl do své funkce volen ne příliš jednoduchým postupem, určeným bulou Omne datum optimum. Za tímto účelem byla svolána mimořádná řádová kapitula jmenovala jednoho z rytířů velkokomturem. Ten jmenoval volebního komtura a dalšího určil prvním spoluvoličem. Volební komtor a jeho partner jmenovali po modlitbě další dva voliče z řad rytířů. Poté každý z těchto čtyř určil dalšího voliče. Takto zvolení čtyři následující rytíři určili stejným postupem poslední čtveřici voličů. Tím dosáhl počet rytířů ve volebním kolegiu čísla dvanáct. Nakonec bylo toto volební kolegium doplněno o jednoho o jednoho kněze zastupujícího roli Ježíše. Toto kolegium zvolilo nového velmistra.

Na druhém místě v řádové hierarchii stál zástupce velmistra – senešal. Třetím v pořadí byl maršál, který v nepřítomnosti velmistra a senešala přebíral povinnosti hlavy řádu.

V rámci řádových provincí byli nejvyššími hodnostáři řádu komtuři. Na území své provincie zastupovali velmistra v rozsahu jeho pravomocí a pouze za velmistrově přítomnosti v provincii mu tato práva odstupovali.

 

Symboly řádu a řeholní oděv

Nejzřetelnějším symbolem řádové příslušnosti se stal červený kříž, udělený papežem Eugenem III. Tento řádový kříž nosili rytíři, seržanti, zbrojnoši, řemeslníci a kaplani na oděvu vpředu na hrudi a na levém rameni barevně se odlišujícím od plášťů (nad srdcem). Bílé pláště byly vyhrazeny rytířům, modré seržantům a hnědé zbrojnošům, řemeslníkům a kaplanům. Rytíři, kteří nebyli ženatí a složili slib čistoty a cudnosti, nosili pod tímto pláštěm bílou tuniku s řádovým křížem, a její přepásání šňůrou je mělo na tento slib upomínat. Kaplani nosili svůj plášť na rozdíl od ostatních uzavřený a skrytý pod mnišskou kápí.

V pozdějších obdobích se kříž z ramene vytrácí a objevuje se na zádech. Rytíři se složeným slibem čistoty jej však nadále nosili i na rameni. Proslulou vlajku doprovázející templáře do bitev byl tzv. Beauséant. Označoval vrchního velitele v bitvě a zároveň byl i velmistrovou osobní vlajkou. K dalším typickým symbolům patřil černobílý, dělený, červeným řádovým křížem zdobený praporec, který nesl heslo „Ne nám, ó Pane, ne nám, nýbrž Tvému jménu dej slávy“.

 

Templáři v Českých zemích

Do Čech byli uvedeni templáři patrně již za Václava I. a někdy kolem roku 1232 založili první komendu v Praze u kostela sv.Vavřince. Odtud byla zemským komturem řízena celá česko-moravsko-rakouská provincie. Z ostatních sídel templářů v Čechách možno jmenovat Uhříněves, Čakovice a Blatnou a na Moravě Jamolice, Čejkovice, Templštejn a Vsetín dosud nelokalizovaným hradem Freundsberg.Zdroj:astrollogie.net/mystika/templari.html

 


 

Záhady české historie

Tajemství templářů (II)

Nejčastěji bývá s ukrytým pokladem templářů spojován hrad Veveří. Stojí na skalním ostrohu nad Brněnskou přehradou a patří k nejstarším na Moravě – první písemná zpráva o jeho existenci pochází již z roku 1213. Už tehdy šlo o královský neboli zeměpanský hrad. Stal se vězením a popravištěm významných šlechticů a Jan Lucemburský ho roku 1311 udělil jako léno Janovi z Vartemberka.

Vražda pro klíče od pokladu

To už ale mělo Veveří skrývat templářské poklady, které sem začaly být údajně sváženy ihned po zavraždění Václava III. v Olomouci r. 1306. Jako první skončilo v podzemních prostorech hradu tucet soch apoštolů v životní velikosti ulitých ze stříbra, které měl přivézt kníže Břetislav I. spolu s ostatky sv. Vojtěcha z Polska. Královna Konstancie je nechala umístit do nově založeného kláštera v Tišnově (ale podle jiných pověstí byly ukryty v Teplé, Chebu, Staré Boleslavi i na dalších místech). Sochy měly být s dalšími poklady určeny k financování svaté války v Palestině, proto je měli střežit templáři. Došlo však k nečekané komplikaci – 4. srpna 1306 předala abatyše tišnovského kláštera klíče od pokladnice králi Václavovi III. Templáři zareagovali velmi rychle a ještě téhož dne byl Václav zavražděn, klíče mu byly odcizeny a sochy v noci urychleně převezeny do úkrytu na Veveří.
Dodejme, že jde o pouhou hypotézu hraničící s legendou a že sochy by podle ní měly být ukryty v podzemí hradu dodnes. Postupně k nim přibyly i další poklady nashromážděné Řádem chudých rytířů Ježíše Krista a Jeruzalémského chrámu, které byly ukryty v předtuše blížícího se konce templářů. Později k nim měly být přidány i cennosti svezené na Moravu z templářských klášterů a komend v jiných zemích.

                                  


Podivný reliéf
Templáři se měli stát pány Veveří po roce 1250 a podle pověstí začali budovat pod hradem rozsáhlý podzemní komplex se spoustou krypt, tajnými místnostmi a dokonalým bludištěm chodeb. Vstup do tohoto labyrintu byl v nedalekém kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Legenda vypráví, že před kostelíkem byly kopáčům zavázány oči, jakýmsi otvorem sestoupili po schodech do podzemí, a pak v neznámém prostoru za svitu loučí kopali a zdili podle pokynů templářů. Mnozí se už nikdy na denní světlo nevrátili, ostatním bylo dobře zaplaceno.
Kdo viděl televizní seriál Strážci duší, vzpomene si na záhadný reliéf ve tvaru písmene M nad jedním z oken kostelíku. Bývá vysvětlován jako monogram jména Marie, které je svatostánek zasvěcen, ale podivná je hlava vytesaná nad ním – snad jde o muže, snad o ženu s křečovitým úšklebkem. Záhadologové v ní vidí hlavu Jana Křtitele, kterou údajně získali a uctívali jako svou nejsvatější relikvii templáři. Monogram M pak čtou jako Molay: tak se jmenoval poslední velmistr řádu upálený v roce 1314 v Paříži. O deset let dříve měl Veveří navštívit osobně při velkém shromáždění neboli kapitule řádu a při této příležitosti i prověřit stav připravované skrýše.
Mnohé nasvědčuje tomu, že monogram i hlava byly na stěnu přidány až později a ve spěchu – jako kdyby bylo nutné co nejrychleji vytvořit jakýsi „firemní štít“ pro zasvěcené před rychlým opuštěním hradu i ukrytých pokladů.

Neúspěšný hrabě a jeho syn
Historikové se k tomu, co jsme si právě pověděli, stavějí skepticky. Veveří patřilo českému králi až do roku 1311 s výjimkou jednoho roku, kdy bylo zástavou pro Fridricha Habsburského. Na konci 13. století zde opravdu probíhaly velké stavební úpravy, po nichž zůstala nádherná gotická kaple a věž s břitem, která tvoří dominantu hradu. Ale zápis z kroniky hovořící o zacházení s kopáči, který jsme uvedli, je třeba považovat spíše za směsici reality a fantazie, jak už to často v análech bývá. Nic na tom nemění možnost, že hrad je s kostelíkem Panny Marie opravdu spojen podzemní chodbou – ty se budovaly u téměř každého hradu pro případ obležení. Na druhou stranu pod hradem skutečně existují poměrně rozsáhlé duté prostory, které se dosud nepodařilo prozkoumat. Mimo jiné proto, že při opravách hradu před padesáti lety byl terén zpevněn několikametrovou vrstvou betonu.
Jako první hledal údajný poklad na počátku 17. století jeden z majitelů hradu, hrabě Prosper ze Sinzendorfu. Tehdy udeřil do věže blesk a v odhalené dutině byly prý nalezeny staré listiny z dob templářů. Přes špatnou čitelnost se podařilo rozluštit zápis o velkých pokladech pod hradem. Hrabě Prosper byl neúspěšný, jeho stejnojmenný syn prý našel v podzemí kovové rakve s ostatky rytířů. A také „nečisté síly“, které ho přiměly hledání ukončit.
A protože jedna záhada přitahuje druhou, zažilo Veveří cosi podivného na sklonku 2. světové války. V dubnu 1945 přijelo v noci několik kolon nákladních automobilů, z nichž měly být do podzemí uloženy snad dokumenty, snad něco jiného... A ještě než nacisté uprchli, odvezli z hradu v bednách veškerý cenný mobiliář, údajně do loveckých chat v okolí. Najít se ho však – stejně jako bedny s poklady templářů a věci uložené v dubnu 1945 – nikdy nepodařilo...


Jiří Bílek
Foto autor
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář