Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství staré věže

29. 11. 2010

orloj.jpg 

Tajemství staré věže

 

 

 

 

 

 

 

Léta Páně 1430 kdesi na starém městě…
Kroky svými již léta pomalu procházím stále stejně temnou ulicí, klikatým kamenným chodníčkem chladivým ránem a má hůl bije o chladivé žulové kluzké kostky, od nichž se ozývá již dlouhou dobu stále stejný zvuk, kterému jsem již přivykl. Pomalu svými kroky směřuji podloubím k okraji nevelkého rynku, jež ohraničuje toto jinak malebné náměstí k vysoké věži s velkými hodinami. Vyjdu z podloubí a mám před sebou tuto novodobou chloubu v celé své kráse, kterou zde nechali na popud radnice postavit městští konšelé.
Na ulici nikdo jako téměř každý den, pokud se nekonají městské trhy anebo královské slavnosti a neprojíždí tudy Jeho Veličenstvo se svojí královskou družinou. Vytržen z myšlenek nyní otevírám postraní těžké masivní dřevěné dveře a pomalu vstupuji úzkým točivým schodištěm vzhůru k hodinám, abych jako každý den natáhl jejich stroj pomocí závaží zavěšeného na velkém řetězu a podíval se, zda všechny kolečka věžních hodin pracují tak jak mají.
Jen jednou se můj předchůdce zpozdil a byl na příkaz kohosi oslepen, zdá se mě to jako nepřiměřený trest za to, co sám pro královskou komoru postavil, pracoval na tom mnoho roků a jeho odměnou byla nakonec slepota v žaláři. Z místnůstky ve věži, před níž teď stojím, se ozývá pravidelné cvakání ozubených zubů hodinového mechanizmu a z mých myšlenek mě vytrhla slova mého slepého mistra jako varování. „Pamatuj si, co jsem ti tenkrát řekl, nikdo se to nikdy nesmí dozvědět, ani tehdy i když už zde nebudu“.V duchu jsem se nad touto myšlenkou usmál a podíval se z malého okénka ve věži směřujícím na východní stranu, sluneční hodiny právě vrhali svůj vycházející stín do místa kdy bylo mnou možno učinit to co nosím jen uschované ve své hlavě a jen tak ze zvyku zatáhl za malou tajemnou páčku ve stroji hodin, která z něj nebyla nikdy moc patrná, a pro nikoho kdo neznal tento smysl stroje, zcela neznámá a podíval se znovu okénkem ven dolů na ulici.
V ten moment jako by se pode mnou tam dole stejně, jako vždy roztočil kolotoč a vše splývalo v jednu velmi tenkou rozplizlou čáru, která znovu po velmi krátké chvíli nabývala zpět své ostré podoby. Ten pohled dolů, kromě mě a mého mistra nikdo nezná, nikdy neuvidí, neb za svoje pochybnosti nad tím co uzřel a ve svém kostele se proto svému knězi u zpovědi vyzpovídal a vše podrobně vylíčil, co podivného svým zrakem vidí, draze na sobě zaplatil, byl nazván svatou inkvizicí kacířem a vzápětí na to oslepen. Tím mělo být zabráněno jeho vidinám i práci ve věži s hodinami.
Tam dole jsem jako vždy viděl co jsem nikdy před tím nespatřil, podivné stavby, lidi v jiném šatu oděné, podivné zakouřené rychle pohybující se objekty, v nich lidé mizeli a zase se z nich časem objevovali. Byl jsem sám zvědavý a tyto místa navštěvoval z okénka své věže pohledem pravidelně. Již dlouho jsem si dodával odvahy okusit ten svět dole a kráčet po něm svými kroky, tak jako jsem vždy každé ráno chodil tento obří chronometr ukrytý ve věži kontrolovat, zda pracuje stále tak jak má.
Neodolal jsem a i přesto, že mne před tímto mistr sám varoval, otevřel jsem dvířka komůrky a prošel jimi dál z místnosti stroje hodin ven ke dřevěnému točivému schodišti směřujícímu ven dolů na ulici. Sotva jsem tak učinil, problesklo mi hlavou, ach bože, jak jsem na toto mohl nevzpomenout, ale bylo již pozdě. Obě mé nohy se ocitli na prastarém vysušeném schodu který pod vahou těla zcela povolil a já se propadal někam do hluboké propasti temnot …
Kdesi na stejném místě – Současnost
Po propuštění z nemocnice, kde jsem se zázračně zotavil a zjištění, že nikomu nechybím, jsem se stal tím, kým se tomto čase zde, kde nyní pobývám, nazývá bezdomovec jak slýchám od lidí kolemjdoucích. Chodím stále stejnou trasou, jako dřív ke své věži, stejně pravidelně dál a dál jako tenkráte v době, ve které jsem se narodil a jako vyděděnec doby, sedávám nyní před ní na lavičce a tiše ji pozoruji, spojuje mě s ní pouto, které nikdo nikdy nepochopí, stejně jako lidé, kteří kolem mne a ní procházejí, někdy jen tak letmo a někdy ve skupinkách a vzhlížejí k ní s úctou a obdivují ji jako stavitelský skvost své doby.
Jen kdyby tušili i její tajemství co znám jen já. Jsem její strážce, který se bohužel, nemůže bez své zlaté destičky s přírodními symboly časových biorytmů, které jsou na ní zobrazeny s nastavením časových zámků pro přechod mezi branami času a které se vyskytují jen v jistém časovém údobí v místě této věže a vyryté zachycené mým mistrem při postavení slunce a země v jeden stejný okamžik, vrátit zpět domů. Při pádu do propasti času mi vypadla z kapsy a pak již nebyla k nalezení. Opravdu podivná doba….

17.11.2010 Jan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Proč

(mimišák, 2. 12. 2010 7:26)

.. mám pocit, že to není jen povídka? Velmi sugestivní, děkuji za nevšední zážitek.

Tajemství staré věže

(Jan, 2. 12. 2010 8:44)

Každý z nás se může ve svém životě setkat s něčím co lze jen třeba těžko pochopit,byt takových věcí kolem nás je spoustu,stačí se jen dívat a mít fantazii jak by to třeba mohlo být,výsledek se jednou dostaví.Děkuji za Komentář.Jan