Tajemné vysílání nebo chronovizor
2. 2. 2021
Když jsem ve schránce našla hustě popsaný papír, žasnula jsem nad jeho obsahem. Protože i já jsem jednou po hlučných ranách ze vzduchu viděla jeden obraz, ale o tom je tu určitě psáno, tak si myslím, že autor textu vše opravdu zažil na vlastní kůži.
Tajemné vysílání nebo chronovizor?
Od srpna zvažuji, zda o tom, co se mi v létě přihodilo v tom vašem Lese psích duší.
Budu za cvoka, ale vrtá mi to hlavou.
Abyste mi rozuměli, moc rád totiž spím venku. Už jako malý kluk jsem rodičům utíkal na zahradu, abych spal venku. Je to taková úchylka, ale kdo nějakou nemá. Provandroval jsem celou republiku a spal snad úplně všude. Na místech, kde by se jiný pominul hrůzou jsem spal, jako miminko, ale moc divností jsem na takových místech nezažil. Byly, to je jasné a některé by ani skeptik nevysvětlil
. Zato jsem i po desítkách letech zdravý, jako tuřín a nikdy jsem nebyl u doktora s nějakou nemocí.
. Zato jsem i po desítkách letech zdravý, jako tuřín a nikdy jsem nebyl u doktora s nějakou nemocí.Taky se někdy divíte, že lidstvo má své vysvětlovače a plácače nesmyslů? Nepotřebuji vysvětlit, jsem rád za každý prožitek, který nemá ten druhý. Je jen můj a v mé hlavě zůstane. Tohle však bylo jiné.
Když jsem narazil zcela náhodou na Les psích duší, lákalo mne tam nocovat. Jsou tam kouty, kam lidi nelezou a zvířata se mne nevšímají. Už jsem tam spal hodně krát a někdy je to docela humorné. Jsem však mlčenlivý, jako hrob.
. Danou noc jsem se "zašil" do břízek. Nahoře projelo auto asi nějakého myslivce a jeden bílý pejsek ze mne měl málem infarkt, ale paní začala ječet, že tam má prase, doběhla ho, čapla a byli pryč.
, doběhla ho, čapla a byli pryč.Usnul jsem, když mne vzbudilo bolestivé píchání na tváři. Drobné praskání doprovázelo ono píchání. Vyletěl jsem, otíral si obličej, ale nikde nic. Po chvíli jsem zase ulehl a zanedlouho usnul. Ono venku se spí úplně jinak. Lépe.
Najednou mne probralo zase praskání, ale žádnou bolest jsem necítil. Pak jsem to uviděl. Nade mnou ve vzrostlých stromech létaly, jako drobné jiskry. Napadlo mne, že tam hoří a už jsem lovil telefon. Jenže ono nehořelo. Jev zmizel, aby se po chvíli vrátil v jiné podobě.
Objevil se totiž obraz i se zvukem. To už mi přerušilo spánek nadobro. Rozhlížel jsem se, ale nikde nikdo, jen myši běhaly ve svých koridorech.
Kdysi jsem četl o chronovizoru, kde tvůrce a přátelé se svým vynálezem vydávali do daleké minulosti. Pak vynález rozebrali, protože by mohl přinést problémy s pokroucením minulosti a pravdou, jimi odhalenou. Jeho součásti ukryli na několika tajných místech. Každý ukryl něco, aby ten druhý nevěděl. Tohle však trochu připomínalo i hologram. Žádná bedna nikde nebyla a ovladač také ne. Dělám si prču, ale věřte, že to bylo moc a moc divné. A neskutečně zajímavé.
. Dělám si prču, ale věřte, že to bylo moc a moc divné. A neskutečně zajímavé.Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co se vlastně dívám. Krajina se totiž velmi mění, ale toto byla tato krajina před asi 200 lety. A lidi a děje. Krátké sekvence záznamu. Muž se sekerou, kácející strom. Tedy asi bych to nedal. Žena s dětmi nesoucí mu jídlo a vodu. Kdo asi byli tito lidé?Proč jsou na záznamu? Už jede další obraz, muži s povozem. Zastavili a odpřáhli koně, asi se zdrží, jééééé, tohle vědět nechcete!
Mezi políčky vede několik cest, kde panuje docela čilý ruch. Políčka jsou mezi řadami stromů, kde lidi odpočívají a baví se mezi sebou. Nějaké jezírko s potokem, všude jsou slyšet ptáci a je to kousek od místa, kde nocuji. To kino se nějak zvětšuje, je to nějak okolo mn všude. Kdybych netušil, že koukám na ten zámek naproti, asi bych nevěděl, kde to je. I ten vypadá jinak, v podstatě vidím i tam cesty, ale jen kusy, po jedné zrovna jede nějaký koňský potah.Je zajímavé, že obraz se mi dokáže sám přiblížit. Stačí si to jen přát.
Různé lidské osudy jdou dějinami a já přemýšlím, jak je to možné, že právě já tohle vidím. Jen řeknu, že lidstvo je stále stejné. Zde se bojovalo, umíralo, rodilo, plenilo. Už je tu další století. Odrbaní muži se vrací asi z války domů. Něčeho se moc bojí. Loví je nějací lidé jak potkany a chtějí zlato, co určitě nesou. Nenesli. A tohle bude válka a její konec. Ta druhá, tamta byla první. Dál sleduji s pusou dokořán. Nebudu psát podrobnosti, taky bych mohl skončit hodně špatně, jestli jsou nějakcí potomci. Navíc vše, co se událo stejně nezměníme.
Prostě jsem viděl, kdo všechno tu kdy byl, jak krajina vypadala a měnila se v jeden velký lán. Najednou koukám sám na sebe. Viděl jsem, jak se to tu znovu tvoří, viděl jsem i to, co jsem z minulosti vidět nechtěl a asi mi to z hlavy nikdy nezmizí. Mám o čem přemýšlet a děkuji.
Několik zaprskání a znovu jehličky v obličeji. Au, bolí to. Obraz je pryč a já si uvědomil, že držím v ruce zcela vybitý mobil. Celé to "vysílání" trvalo asi hodinu, dle mého odhadu.
Začíná svítat a já se pokusím ještě usnout, jestli to půjde.
Určitě tu spát ještě budu, mám to kousek od našeho města, a doufám, že se třeba někdy zas projdu dějinami tohoto místa, radši bych ale něco z dávné minulost, jestli si mohu vybrat. Počkám však nějakou dobu pro mou jistotu.
Sepsal jsem vše na papír a vhodil do Vaší schránky. Ten, prosím, zničte. Nechci nechat k sobě stopy. Věřím, že to uděláte. K otištění máte můj souhlas, proto jsem to sepsal. Třeba někdo napíše pokračování někdy v budoucnu.
Poutník v čase