Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Blíží se noc a Perchta ví, že nastává její čas. Den moc pěkně neprožila, ale tajemství, které objevila jí dalo novou sílu. Všichni spí s ona konečně může svému příteli malíři zjevit své velké poznání. Bude ho znát jen on, jen jemu důvěřuje natolik, aby ho zasvětila. Když jednou nešťasná bloumala hradem, našla podivnou komnatu. Poznala, že tu dlouho nikdo nebyl, všude prach a špína. To jí však nevadilo, byla ráda, že má koutek pro sebe, kde jí nikdo nenajde. Stěny byly vytesány částečně do skály a místnost bez oken působila až děsivě. Přesto to Perchtu neodradilo. Na podlaze byl podivný kruh, který lemovaly ještě podivnější znaky. Marně pátrala v paměti, jestli už něco takového viděla. O kus dál ležela jakási hůlka. Sebrala jí a měla nutkavý pocit, že musí vstoupit do kruhu. Cítila něco neznámého, vzrušivého a tajemného. Vstoupila tedy doprostřed kruhu, hůlku držíc stále v ruce. Napadlo jí přiblížit hůlku k jednomu ze znaků. V tom se to stalo. Podivná záře se objevila na stěně a ta začla zvolna mizet. Najednou se Perchta ocitla v jiném světě. Zjistila, že je stále ve svém hradě, ale místnosti a chodby se změnily. Bylo po poledni a jakási chůva právě uspávala dítě, když tu náhle pohlédla na Perchtu, začala křičet a utíkat pryč. Perchta radši také místnost rychle opustila. Už jen slyšela, jak se sbíhají nějací lidé, tak se raději schovala. Vytáhla hůlku ze šatů a najednou se ocitla zase ve své tajné komnatě v kruhu. Komnata byla opět ponurá, jakoby zde k ničemu nedošlo. I ženu výjev vyděsil, tak radši komnatu opustila. Pár dní o všem přemýšlela a rozhodla se vše vyzkoušet znovu. Tentokrát však hůlkou označila jiný znak. A vše se opakovalo, jen byla v jinou dobu na jiném hradě.  To už Perchta vždy čekala na noc a pak spěchala do kruhu. Zjistila, že kombinací různých znaků může cestovat do jiných časů. Znáte jistě ty pověsti, kdy se dokázala zjevit i na dvou místech najednou, naposledy se to událo ve 20. století. Svého přítele malíře Perchta nechala vymalovat obraz, který možnost cestování zachytil, my ho berme, jako" návod k použití".  Kde se nachází ona komnata dnes?  Našla Perchta kombinaci znaků i pro minulost a další jiné světy? 

Odpověď nechám na vás.   Eva     P.S. TENHLE KOMENTÁŘ MNE VELMI ZAUJAL, TAK HO TU MÁTE:Perchta a vůbec celý rod pánu z Rožmberka (Petr Vok a Vilém) byli věhlasnými alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II. Byli jedněmi z těch, které císař pověřil k tomu aby prověřovali "pravost" jednotlivých adeptů na alchymii. John Dee (anglický alchymista a špion?) pobýval na Třeboni několik let u pánů z Rožmberka. No a když se údajně zadlužili (zřejmě hledali kámen mudrců), tak museli prodat své panství v Českém Krumlově právě Rudolfu II. zajímavé je, že rod končí Petrem Vokem..., že by konečně přišli na elixír mládí a "zmizli" z očí veřejnosti, tak jak to dělají všichni zasvěcenci? Kdoví ?! každopádně Perchta objevila něco, co hluboce ovlivnilo její pohled na svět...pravděpodobně našla způsob jak cestovat v čase...čehož využívala k tomu aby kontrolovala svůj rod...to by vysvětlovalo to zjevování. Holt technologie cestování časem a prostorem zřejmě existuje. Oni ti skřítci taky mají čarovné hůlky, že? Pročpak asi? Žeby nějaká technologie...aneb kámen mudrců v praxi k otevírání časoprostorových bran. Mám takový pocit, že naše historie je jinak než se učíme ve školách. :-)

* * *

Pověst o paní Perchtě :

Bílá paní, jak ji nazývali, zjevovala se na zámku v Českém Krumlově, na Rožmberku, i na ostatních rožmberských hradech v bílém, splývavém šatě, ana s klíči za pasem obchází chodby a síně vstříc budoucí události. Usmívala-li se, bylo to znamení, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí neb smrt

Bílá paní bděla nad dětmi svých příbuzných a chránila jich všeho zlého. Když chůvy únavou usínaly, brala sama nemluvňata na lokty, hýčkala je a konejšila. Chůvy, které ji znaly, nepřekážely jí nikterak v tomto počínání. Velikou péči věnovala Bílá paní zvláště poslednímu potomku svého rodu Petru Vokovi. Jednou, když opět chůvy usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petříčkem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami byla jedna, která teprve nedávno přišla na zámek a nevěděla nic o Bílé paní. Ta se probudila, a spatřivši Petříčka v rukou cizí, neznámé paní, osopila se na ni: "Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?" Chtěla Bílé paní vzíti dítě, ale ta přitiskla je k sobě a odpověděla jí pohněvaně:"Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati ?" Obrátila se k služkám, které se hlukem probudily a domlouvala jim: "Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří ? Ode dneška mějte si samy dítě na starosti!". Přistoupila pak ke kojné a pravila jí: "Pečuj o dítě, jak náleží. Až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela." Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, usmála se na dítě, pocelovala je a pak zmizela ve zdi, změnivši se v lehký, bílý oblak. Od té doby se již na zámku neobjevila.

Když Petr Vok dospěl a uslyšel vzkaz Bílé paní, dal probourati zeď, v níž zmizela. Našel prý v těch místech veliký poklad.

Další informace najdete na :  http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/osobno_perzro.xml