Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Neviditelný

Byl podzim roku 2008 a mé kamarádce se ztratili dva psi, Merlin a Fido. Poprosila mne, jestli bych s Morganem neprohlédla kus lesa. Vzala jsem tedy náhradní vodítko a vyrazili jsme hledat.  Když jsme došli na první křižovatku v lese, kousek od našich Lurd, zarazily mne podivné zvuky, jako kdyby nějaká velká kočka lezla ze stromu. Docela mne to vyděsilo, tak jsem si dala psa na vodítku hodně nakrátko a namáčkli jsme se do malého křoviska.

Ze stromu žuchlo nějaké tělo a vyřítilo se přímo na nás. Můj jindy klidný pes okamžitě vystartoval, po něčem klapnul, to něco se u nás otočilo a ve spadaném listí bylo vidět, jak se listy prohýbají pod nějakýma malýma nožkama. Evidentně to běželo po dvou. Vidět však nebylo nic. Morgan měl šílenou chuť neviditelného pronásledovat, což jsem mu nedovolila. Tak aspoň pečlivě očichával stopy. To něco se asi vyděsilo víc, než my, protože to hnalo z lesa ven, zabočilo do pole a podle lesa hnalo k našim Lurdům.  To mi sice dodalo sebevědomí, ale přesto jsme se také taktně vzdálili.  To byl čtvrtek. V sobotu mi to nedalo a šli jsme se s Morganem podívat, jestli nenajdem někde stopy po drápech na stromě. Našli jsme. Po kůře se táhly mocné škrábance, které už strom zaléval smůlou. Jinak jsme nenašli nic.

Skřítci

O těch se tu hodně vypráví a je stále dost lidí, co jim v lese staví domečky a údajně se s nimi stýkají. Kdo navštíví náš les, určitě si takových domečků všimne.

Kdysi mi vyprávěla paní Helena B., která už bohužel není mezi námi, jak za nimi chodila právě do Lurd i se svým manželem. Iniciály HB a LB naleznete v našich Lurdech na statném buku ještě dnes.

Když jsme dělala fotku Morgana kousek od místa, kde jsme se setkali s neviditelným, neustále odkláněl hlavu k onomu stromu. Myslela jsem, jestli tam není nějaký houbař, ale nebyl, tak jsem udělala pár fotek, jednu máte zde:

Doma mi to nedalo a pořádně jsem fotku prohlédla. Pak už jsme s Alenkou jen zkoušely, jak ty potvůrky přiostřit, protože digitál ostřil na Morgýše. A výsledek?

Opět mi to nedalo a v pondělí jsme se šli s Morganem na místo podívat. Nebylo tam nic, ani něco, co by se postavičkám na fotce podobalo. Výřez je jen zvětšený, bohužel lépe to nešlo.

V Lurdech se nachází i zkamenělé dřevo a kosti.

A pak tu mám ještě takovou specialitu, kde se stomatologové shodli, že jde opravdu o mléčný, lidský chrup, akorát ta velikost jim trochu nehrála. Celé je to v vrostlé v kamínku.

Nebo prostě zkamenělina. Postavička musela být velmi drobná........ Autor Eva

PS: Ještě jeden zajímavý kámen na závěr. Pojmenovala jsem ho E.T.

 Přidávám příběh paní, která ho zaslala do časopisu Méduim.

Často a nejraději sama se procházím v lesích. Jediným mým průvodcem na těchto potulkách bývá pes. Mou oblíbenou lokalitou jsou kysucké lesy, kam jezdívám s rodinou na chatu. V létě přibližně před dvěma lety, jsem kráčela sama hustým lesem, daleko od lidí. Můj společník pes  z nějakého neznámého důvodu odmítal vstoupit do této určité části lesního porostu. Jen chvíli větřil, potom stáhl uši a ocas a pádil pryč. V poslední době se to stávalo častěji, proto  jsemse tentokrát rozhodla, že jeho doprovod oželím.

Najednoumne přepadl silný pocit, že jsem někým pozorována. Ten pocit nezaznamenala poprvé. Kmeny stromů však nebyly natolik silné, aby se za ně mohl někdo ukrýt. Protože jsem nikoho neviděla, pokusilajsem se na tento dojem nemyslet. Bočním zorným úhlem  jsem však zachytila pohyb, jako by někdo rychle přebíhal od stromu ke stromu. Pokaždé  jsem se tím směrem prudce otočila, ale nikoho nezahlédla. Vtom jsem si uvědomila, že v lese je jakási zvláštní atmosféra, jako by v něm neproudil vzduch. Zpěvaví ptáci a veverky zmizeli, větve stromů se ani nepohnuly. Připadalo mi, že přestal ubíhat čas, jako byste zastavili obraz na videu. Nepříjemný pocit se stupňoval. Posadila jsem se pod vysoký smrk a zapálila si cigaretu. Třebaže nejsem typická kuřačka, občas si kvůli uklidnění nervů zapálím. I tehdy měla u sebe jen jednu cigaretu.

Tehdy se “to něco” objevilo nad mou hlavou, přeletělo vzduchem a vydávalo, podle jejího popisu, zvláštní, téměř neslyšné a jakoby rozrušené šustění, jakoby vítr rychle obracel stránky knihy, šustění přešlo do šumu připomínající šepot několika hlasů, které se slévají do neidentifikovatelného halasu. Zvedla jsem hlavu, rozhlédla se a uviděla “průsvitného člověka”. Vypadal rozmazaně, jakoby stál v rozpáleném vzdduchu nad asfaltkou v rozpáleném létě, ale dosahoval velikosti dvou a půl až třímetrového člověka. Vyskočil na strom rostoucí zhruba deset metrů před ní a při dopadu se bleskově otočil obličejem ke mně. Odvrátila jsem zrak, protože  jsemse domnívala, že se jedná o optický klam. Když jsemse tam podívala znovu, neviděla jsem nic. Jen ty větve, na které doskočil, se stále prohýbaly, jakoby na nich sedělo něco pořádně těžkého. Za chvíli se přestaly hýbat i ty, ale ne postupně. jejich houpání se nezmenšovalo plynule, nýbrž ustalo najednou. Pohledem jsem zkoumala místo, na něž viděla toho záhadného tvora dopadnout. Vtom se mezi větvemi prodralo několik slunečních paprsků a “neviditelný člověk” začal nabírat zrnité kontury jako na pokaženém televizoru, kdy se výjev na obrazovce rozloží na nepatrné body. Zviditelňování průsvitného člověka trvalo jenom sekundu nebo dvě, protože téměř okamžitě po dopadu slunečních paprsků na jeho tělo se vymrštil do vzduchu a obrovskými skoky se závratnou rychlostí vyšplhal po kmeni a ztratil se v hsuté koruně čtyřicetimetrového smrku.

Pamalu jsem se zvedla. “Hlavou mi probleskla myšlenka o filmu Predátor, přesně tak <to> totiž vypadalo. Neběžela jsem. Nevěděla jsem, jaké <to> má úmysly. Pomyslela jsem si, že pokud je to dravec, rozběhl by se za mnou,” vzpomínala. Narážela na to, že v kysuckých lesích se ztrácí vysoká zvěř. Zmínila jsem se o tom, že někdy v lese narazila na mrtvé zvíře, ale když se stejným místem vracela, nebylo po něm už ani památky. Žádná stopa v rozměklé půdě, žádné úlomky kostí, žádná krev, ani zbytka. Srna prostě zmizela. Občas jsem objevila mezi větvemi v hustém lese asi tři čtyři metry nad zemí zakleslou zadní nohu srny, vybílenou na kost, ačkoliv den předtím a ani  potom neobjevila zbylou část těla uhynutého zvířete. Vysvětlovala  jsem si to jako kořist, kterou si ptáci přisvojili a vynesli na strom. To všechno jmi přišlo na mysl, když kráčela pod větvemi a ustavičně se dívala nahoru. Vtom se mě opět zmocnil nepříjemný pocit, totožný s předcházejícím. Otočilajsem hlavu. Tvor visel hlavou dolů, přichycený ke kmeni necelé dva metry nad její tváří a upřeně si mě prohlížel. Nevydržela jsem to a rozeběhla se s hořící cigaretou v ruce. Bleskově jsem přemýšlela. Když se “to” leklo ohně (poprvé ocenila, že si občas zapálí) a vyhýbá se z nějakého důvodu slunečním paprskům, musí se dostat na otevřené prostranství. A skutečně, jen co vyběhla na louku, nepříjemné napětí v oblasti krku a mrazení přestaly.

Protože mi tento zážitek nedával pokoje, zeptala jsem se jedné místní osmdesátileté ženy na její názor. Ta prý nejdříve zbledla a potom mi oznámila, že se se stoprocentní jistotou setkala se Stínem. Prý “průsvitného” vidělo více lidí, ale většin a z nich už zemřela. Jsem určitě první, kdo ho viděl tak zřetelně za bílého dne po více  než čtyřiceti letech. Ostatní se s ním setkali v noci, když museli o samotě absolvovat několikakilometrovou cestu od poslední autobusové zastávky do kopců a téměř zešedivěli hrůzou, když ve tmě slyšeli podivný šepot a sem tam zahlédli dlouhý stín, ale po člověku nebylo nikde ani stopy. Stařenka mé známé ještě řekla, že když byla malá, často vídávali svítící kouli kopírovat obrysy vrcholů hor. Nazývali jisvětlonoš a považovali ji za strašidlo.

 Tehdy jsem podivného tvora spatřila ještě jednou, vypadalo to, že mě vyhledává. Seděl ve větvích y vysílal vzduchem jakési energetické krhy. Takové, jaké vznikají po vhození kamene do vody, jen s tím rozdílem, že tyto se šířily éterem a v půlkruzích rozšiřujících se směrem k ní. Zdálo se mi, že mne tímto způsobem oslovuje. Zmocnilo se mne jemné omámení.

Ve stejné lokalitě, nedaleko od svého obydlí, jsem objevila na přelomu léta a podzimu něco, co mne znepokojilo víc než “průsvitný”. Byly to tříprsté stopy dlouhé 13 centimetrů od konce paty až po koneček každého prstu a v nejširší části široké 17 centimetrů, vtisknuté jeden centimetr do půdy. Nalámala jsem si stejně dlouhé větvičky, které jsem potom přeměřila doma pravítkem. Jistě víte, jak se chová mech? Postupně se vyrovná, i kdyby na něho dolehla sebevětší hmotnost. Kolik však muselo vážit to, co zanechalo tyto tříprsté stopy jeden centimetr vtlačené do mechu, který byl našlápnutím zcela slisovaný?

Podobnost čistě náhodná, nebo .............................................................................................................?

 Nevím proč, ale tohle video mne dost zaujalo, i ono je o malé bytůstce, tak se podívejte: