Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Strach ze střelby, aneb Hačmor radí mailem

Nejrůznější dorazy na hačmořím mailu jsou běžná věc. Tento mne však zaujal, protože není jediný svého druhu a celý problém si zaslouží i vaši pozornost.

Paní Eva jednoznačně není žádný začátečník, naopak, podle mne je kvalitní kynolog. Mailů jsme si spolu vyměnily hodně. Nebudu uvádět celý postup, protože na každého psa platí něco jiného. Především je to o psovodovi, který by neměl házet flintu do žita, když se něco nedaří. Spíš chci ukázat na názorném příkladu, jak se dařit může začít.

Dobrý večer,
přečetla jsem si u vás článek o odnaučování psa bát se střelby. Jen ve zkratce. Mám irského vlkodava a do dvou let se nebál střelby ani ohňostroje, pak nastal zlom a začal se bát. Bydlíme u lesa, takže, když byl hon, šel v klidu u mne a nic ho nezajímalo. Nyní někdo vystřelí, a jelikož má tři roky a 75 kilo, tak mám co dělat, abych ho udržela. Mezitím vím, že já musím být v klidu a to taky jsem, nechlácholím ho, řeknu: jen klid nic se neděje, ale toho psa to vůbec nezajímá. Zajímalo ho pouze to, aby se co nejrychleji dostal domů, nereaguje vůbec na nic. Minulou neděli nám někdo vystřelil asi cca 200 m za zadkem, pes zabral, tak jsem ho rychle přepnula na škrťák, protože to je jediná možnost v tu chvíli, co mohu udělat, aby se mi nevytrhl i s vodítkem. Dál, i když se pes stavěl na zadní, jsem pokračovala v klidu dál domů, je pravda, že jsem ho tak 5 x za kožený obojek nadzvedla a řekla jsem mu důrazně klid.

Asi tak po 250 metrech se uklidnil a dorazili jsme domů a pes v pohodě, jako by se nic nestalo, a to jsme zaslechli ještě jednou střelbu, ale nic pes v pohodě si se mnou hrál na zahradě. Asi tak před čtyřmi měsíci, když se nám to stalo, tak mě dovlekl domů a vběhl do domu a hodinu nevylezl. Říkala jsem si, hurááá lepší se to. Dnes v 11 dopoledne, nějaká pablb začal střílet ve vinohradě cca 300 m od nás, no a měla jsem co dělat. Mezitím jsem byla v klidu, bavila jsem se tam s jedním pejskařem, který tam měl pudlici. Řeknu vám mého psa vůbec nezajímalo, že já jsem v klidu, že pán je v klidu, že fenka je v klidu. Dovlekl mě domů a opět hodinu nevylezl. Nevím, co mám dál dělat, jsem z toho nešťastná. Možná budete mít nějaké řešení.
Předem moooc děkuji za odpověď.
S pozdravem Eva

Opravdu nepříjemný problém, co? Nedříve je potřeba zjistit, co reakci způsobilo, protože se nejednalo zcela evidentně o psa se slabou nervovou soustavou. A zde je odpověď:

Po vyděšení normálně jí, doma se cítí v bezpečí, venku nepřijme žádný pamlsek, nereaguje vůbec na nic. Poprvé to bylo kolem toho druhého roku, když měl namožený sval na přední noze a asi tak 10 km od nás byla nějaká střelecká soutěž a já jsem o tom nevěděla, tak mi utekl i s vodítkem. Brala jsem to tak, že v tu chvíli se cítil ohroženě, protože packu měl namoženou. Od té doby jakmile někde něco bouchne je ve střehu, ale pokud je to tlumeně, je to ok.

Poté padlo ještě mnoho otázek a odpovědi paní Evy byly naprosto v souladu se správným postupem. V té chvíli toho bylo ještě hodně na řešení ohledně psychiky psa, který si spojil bolest nohy a střelbu. Ze zkušenosti vím, že tento podmíněný reflex se dá odbourat poměrně dobře. Paní Eva byla celou dobu vzorný spolupracovník a obě jsme čekaly na konec roku, kdy není střelba jen poslední den v roce, ale prakticky může trvat i několik týdnů.

Poslední mail mne potěšil, protože v okolí pejskova bydliště proběhl i hon. Paní Eva napsala:

Dobrý den,
předem Vám přeji pěkný nový rok, hodně zdravíčka i štěstíčka v roce 2013. Hned na začátek... píšu až teď, jelikož jak jste psala chce to čas ...a jak to u nás teď vypadá:
po té střelbě na špačky byl Bar tak vykolejený, že reagoval na každou ránu, ne jenom na střelbu. Tak jsem řekla a DOST a vzala jsem ho do vesnice, kde se teď staví nové baráky a je tam velký hluk a různé typy ran. Šli jsme kolem jedné stavby a zazněla rána, Bar ztuhnul, ale já jsem nemeškala a dala jsem mu povel k noze ty hade (na oslovení "ty hade" reaguje dobře) Bar ví, že si z něj utahuji a šli jsme dál. Ještě zazněli nějaké rány, ale Bar už se věnoval jen mně, a nevšímal si. Další den jsme šli odpoledne ven, Bar byl na volno a zazněla rána, zavolala jsem ho k sobě, poplácala jsem ho jak je šikovnej a nechala jsem ho schválně dál na volno ... zazněli asi ještě tak dvě rány, ale Bar si jich už nevšímal. V sobotu jsem tušila, že bude asi hon cca 5 km od nás, tak jsem raní venčení posunula tak, abychom stihly dojít domů s tím, že nejdřív zkusím reakce doma na zahradě (dřív když se střílelo, tak nechtěl být ani na zahradě). Došli jsme domů, já jsem si nachystala snídani, dala jsem si ji bokem a šla jsem na dvůr, že nejdřív zametu terasu (to bylo místo toho ) a mám dobrou zkušenost, že když zametám, tak Barisek si velmi rád hraje, že mi štěká na koště a uskakuje a má z toho hroznou srandu .... zazněl první výstřel a hned za ním další dva - Bar nic. Dometla jsem terasu a vzala jsem si snídani ven. Bara jsem si položila vedle sebe a snídali jsme, mezitím se střílelo , ale Bar koukal na to co mi odpadne. Byl ohromně šikovnej, ležel vedle mě a neodešel a bylo na něm vidět, že se mu to vůbec nelíbí, ale neodešel .... dokonce i když já jsem odešla dovnitř, tak venku zůstal. Takhle jsem to opakovala při každém honu, aby si chlapeček uvědomil, že se mu nic nestane. Je pravda, že jsem se musela hodně změnit já, protože 90 % byla chyba ve mně. U nás jelikož lidé jsou střelení, začali střílet petardy už týden před štědrým dnem a budou ještě střílet tak dva týdny .. takže budeme mít klid až tak 14.1.2013. Bar to zvládá velmi dobře, na zahradě je i když vystřelí sem tam petarda tak neutíká už domů, dokonce když zazní výstřel, tak ho oslovím a dojde ke mně, tak ho pochválím jak je šikovný a dál se věnuji štípání třísek, úklidu atd... Venku na vycházce to praktikujeme tak : - když venku zazní petarda, výstřel ... přepnu si ho na škrťák a poplácám ho, že je vše OK a pokračuji jako by se nic nestalo. Zezačátku chvilku táhne, tak ho zklidním tím, že musí udělat kolem měně kolikrát kolečko .. to abych mu přetrhla myšlenku na střelbu a začal se jeho mozeček věnovat jinému povelu. Chce to teda hodně trpělivosti, a dokud táhne opakovat tento úkon nebo něco jiného, tak dlouho dokud ho to nepřejde. Je to paličák a pokaždé musím vymyslet něco jiného, ale je vidět, že se hodně snaží a má obrovskou radost, že to oba zvládáme. Naštěstí nějak moje podvědomí ví, co má dělat, abych ho uklidnila ... takže pak se třeba zasměju, co pro změnu můj mozeček vymyslel. Chce to taky někdy hodně kreativnosti, nebo udělat ze sebe třeba kašpárka (myslím si, že jestli mě někdo vidí musí si myslet jestli nejsem blázen ), ale hlavní je, aby ten pes začal reagovat na mě a nevěnoval se okolí. Silvestra zvládl tento rok na jedničku s hvězdičkou.... .
Prozatím to není ještě 100 %, ale věřím tomu, že pomalým a klidným přístupem to zvládneme...jak jste psala... chce to čas .. Děkuji, jste hodná (hodně jste měpodpořila vy a vaše stránky) a já jsem šťastná, že tu nejhorší část máme snad za sebou, teď jen pokračovat dál ... a to my budeme. Spousty lidí kroutí hlavou, že se Bar do 2 let ničeho nebál (prý je to v psovi od malička, ale není to pravda, naše chyby dělají z našeho psa to co je)Tak jsem jim vysvětlila, že stačilo pár blbečků s petardama, atd....a naši nezkušenost a problém byl na světě ( nebyla chyba v psovi, ale bohužel ve mně ). To my ještě k tomu nepřidalo, když nám před 4 měsíci hodily petardu cca 1 m od nás, to bylo něco udržet 80 kilo živé váhy, ale důležité je udržet a zklidnit..... a hlavně já jsem se musela zklidnit . Pokud pes miluje svého pána nechce mu ublížit a nejkrásnější je, když vidíte, jak ten pes je šťastný, že vy jste šťastná. Já jsem to měla jen o to horší, že Bar váží tolik.
Mějte se krásně.
S pozdravem Eva

S paní Evou jsem v neustálém kontaktu a její další zpráva ohledně střelby, byla velmi pozitivní. Bar jí plně důvěřuje, což je to nejlepší, co si může psovod přát. Důvěra psa, je totiž základ úspěchu.

Foto: archív čtenářky Evy - vlkodav Bar

Zpracovala: Alena

Mailové poradenství: Eva