Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

ilustrační foto

Nepodmíněný reflex je součástí naší výbavy pro život. Je součástí výbavy i psa a dalších zvířat. V podstatě je to to, co uděláme spontánně na určité podněty. Stejně tak se chová pes.

Příklad: Jdeme se svým štěnětem na procházku, široko daleko nikde nikdo, ale v kousek od nás je třeba nějaký předmět, který naše štěně upoutá. Nelíbí se mu, začne tedy například vrčet, zastrašovat nepřítele. Jedná, jak mu velí nepodmíněný reflex. Pak například vítr předmětem pohne a malý hrdina začne s jekotem prchat do bezpečí.

 Opět nepodmíněný reflex, kdo uteče, vyhraje.

My však chceme, aby z našeho pejska vyrostl hrdina, tak k předmětu dojdem, sami, ukážeme naši statečnost a budem se snažit k předmětu psa přizvat. Většinou zvědavost a naše udatnost mu nedá a pomalu se k předmětu přiblíží, očuchá a zjistí, jak právě toto mu nebezpečné není. Zde jsem právě použili reflex podmíněný. Tudíž zkušenost, kterou tak v pejskovi upevníme. Takových situací nás potká v životě psa mnoho a my bychom měli vždy postupovat stejně. Údajně se tvrdí, že podmíněný reflex, pokud není průběžně opakován, časem opět zmizí. Mám zkušenost, že to tak není.

V článku Nosí váš pes hodinky v hlavě jsem psala o dodržování času při výchově psa. Opět jsme použili podmíněný reflex. Vše se děje na nějaký popud, který je stále stejný. Tím je podmíněný reflex správně nastaven.

Zde bývá základní chyba při výchově - výcviku, ono obojí je vlastně jedno a totéž.  To samé použijeme při zadávání povelů. Vždy používáme stejná slova. Opět podmíněný reflex v praxi. Pokud na cvičáku se chováme relativně správně a využíváme předpisové povely, divíme se, jak pes ale špatně reaguje. Doma totiž místo povelu například ke mně, volíme celou škálu slov: pocem , na tumaž, tobě se nechce, tak tě nebudu trápit. A jsme zase u podmíněného reflexu. Psa netrápíme, když mu dáme jasný povel a jeho provedení bude vždy stejné, naopak, zapracuje podmíněný reflex. Věta výše uvedená + tón hlasu, nejenže vyvede psa z míry, proč je vždy všechno jinak, ale časem nás nechá vést náš monolog o pocem......... a nebude reagovat vůbec.

 Psa formuje prostředí, toho bychom si měli být vědomi především. Čím tedy srozumitelněni a čitelněji s ním budem komunikovat, tím lépe pro obě strany. A musíme začít, co nejdříve.
Dám příklad: Pro krmivo mi jezdí dvě dámy. Obě si vzaly před časem křížence z jednoho vrhu, táta irský setr, máma knírač. Obě mají psy velmi rády, používají stejné krmivo, oba psi mají k dispozici velkou zahradu a přístup do domu, přesto mi majitelka Agárka říkala, že si měla vzít Agbárka, protože je úplně jiný. Když jsem se vyptala na podrobnosti, moc jsem jí nepotěšila slovy, jak by to bylo stejné. Není chyba ve psu, ale v ní. Zatímco Agbárek má zkušenou paničku, která se jí snažila lecos vysvětli, paní to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, ona sama výchovu zanedbala. Agárek je sice milovám, venčen a opatrován, přesto utíká, překonává nejrůznější nástrahy a bývá pryč déle a déle. Venku neposlechne, vždy jedná podle svého. Život s ním začíná být utrpení. Kde se stala chyba? Své životní zkušenosti si pes musel opatřit sám, opět podmíněný reflex. Jeho paní mu naopak žádné nenaservírovala, takže upevňuje SVÉ poznatky, v podstatě jí k životu nepotřebuje. Paní svaluje vinu na otce psa, prý také utíkal, ale doma na něj neměli čas a prý irský setr je takový. Řekla jsem jí, že dělit psy na plemena je nesmysl. Já osobně dělím psy na kluky a holky. S holkama bývá snadnější práce, protože jim nevelí hormony po celý rok. Ale to jsem trochu odbočila.
Občas mi někdy říká, nebo píše, jak jeho pes, kterého se ujali, dostali, atd. už většího, má ty a ty problémy. Když se zeptám, jestli odbourali spouštěče podmíněného reflexu, koukají na mne, jestli jsem se nezbláznila. Tam se pochopitelně postupuje mnohem složitěji, pokud spouštěče známe a pokud neznáme, je to mnohem horší a vše musíme vypozorovat.
Agbárek naopak od mala je vychováván a cvičen, panička se jeho duševnímu rozvoji opravdu věnuje. Dostal životní pravidla upevněná podmíněným reflexem. O útěcích nemůže být řeč, naopak paničku sleduje a plní všechna její přání. Oba psi jsou sousedi, vidí tedy bráchu šplhat přes plot nebo ho podhrabávat, ale nikdy ho nenapadlo, jeho konání napodobit.
Panička Agárka se rozhodnuta si vzít dalšího pejska, aby prý držel Agárka doma. Nejspíš budou podnikat výlety ve dvou, protože ani tam výchova nebude.
Svádět vše na to a to plemeno je nesmysl. Dovolím si zde uvést příklad irského vlkodava, což není zrovna plemeno mající služební výcvik. Přesto takový existoval, jmenoval se Baloor del Monte, Lord. Když ho jeho nový majitel koupil už jako odrostlé štěně a začal ho vodit na starý hostivařský cvičák, pár lidí bylo dost skeptických. Pan Jiří byl však zkušený kynolog už delší dobu a Lord bez problémů zvládl zkoušku ZM a ZVV1. Mnoho lidí má zafixováno, jak jsou chrti hloupí, opět nesmysl. U Lorda byl trochu problém s figurantem, málokdo ho ustál při jeho obrovitosti. Přitom i u Lorda už byly některé podmíněné reflexy, které nebyly žádoucí.
Podmíněné reflexy a pamlsky, tak o tom jsem se tu zmínila už mnohokrát v jiných článcích. Tam bývá velmi častá chyba, kdy pamlsek nahrazuje vztah k psovodovi.
O podmíněném a nepodmíněném reflexu by se toho dalo napsat ještě mnoho, já to zakončím tím, co znáte všichni ze svých procházek. Malé plemeno zuřivě řvoucí na velkého psa. Majitel se směje, jak je jeho pes statečný, tím upevňuje podmíněný reflex, jak pes dobře koná. U velkého psa může zvítězit naopak nepodmíněný reflex - bráním se.
Proto nezapomeńte, že vašeho psa formuje prostředí a to prostředí jste vy sami.
Autor Eva