Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Všichni psi, které jsem vlastnila, nebo s nimi pracovala, byli naprosto běžní psi různých plemen. To píši úmyslně, aby si někdo nemyslel, že jsem měla štěstí na naprosté psí génie, i když to tak mnohdy vypadalo.  Když nás adoptoval voříšek Rek, dobře věděl, že život je velmi těžký a jeden se o sebe musí náležitě postarat. Z celé chatové osady si nosil k nám zbytky jídla, ty si dělil na několik hromádek, aby měl vystaráno na dny, kdy by jídlo nemuselo být. Odmítal totiž s námi odjet autem do Prahy. Bál se. Žil tedy na našem pozemku, ale v podstatě byl všech. Neděli měl ještě zajištěnou, tak měl hromádky pondělí - čtvrtek, pátek už přijeli chataři. Jezdili jsme za ním i v týdnu, aby měl jídlo, ale své čtyři hromádky prostě měl v zásobě. Jagoška Nelly, ta už byla opravdu naše, zase kombinovala prochajdu s návštěvou u Tichých, protože paní Tichá měla vždy nějakou pochoutku v zásobě. Jejich chata byla nedaleko, tak občas se Nelly tajně vydala pro sváču. Nejdříve pozorovala, jestli jí sledujem. Když měla pocit, že ne, nenápadně se vytratila k vrátkům a rychle skočila na kliku. Vrátka se otevřela, ale Nelča se nejdřív pečlivě rozhlédla, jestli někdo nekouká. Přemýšlela o svém činu. Ještě v Praze se ovčačky naučily, jak se proplížit do domu. Ze začátku zůstali dveře otevřené, což je prozradilo a ještě dostaly vynadáno, jak našlapaly a v zimě za vyvrzání tepla. Dovedly vše k dokonalosti. Zavřené dveře jim zajistily to, že je v domě nikdo nehledal. Tak se naučily nejen dveře otevřít, ale i zavřít. Pak už stačilo být neviditelné a nikdo je nevyhodil. Také přemýšlely a kombinovaly.  Ovčačka Cora moc ráda otvírala veškeré dveře, ale bohužel i vrátka, kde pěkně číhala, až někdo půjde a pak ho patřičně vyděsila. Prima zábava, ale dost, v jejím případě, nebezpečná. Vrátka jsme začali zamykat, ale klíč zůstávál v zámku. Velice rychle vypozorovala, jak se s klíčem dá otočit a velmi rychle se to naučila. My poučeni, jsme klíč začali věšet na háček. Také přemýšlela v souvislostech. Ovčačka Ívy mne vždy pozorovala, jak točím vodovodním kohoutkem a natáčím vodu. Pak to jednou přišlo. Voda v misce došla a já upravovala pudla, psí holky měly žízeń a já si toho nevšimla. Povídaly jsme si s majitelkou pudla a ta najednou říká, že slyší téct vodu. Ívy to vyřešila po svém. Pustila si vodu sama ,  a protože pořád nosila míček, nejdřív ho upustila do umyvadla, a pak vodu pustila. Málem způsobila potopu. Opět přemýšlela. Ještě v Praze ovčačka Zara, která děsně ráda dávala dárky, trochu nepsí, ale i to se občas přihodí, obdarovávala slepice, celý její postoj byl naprosto podřízený a většinou slepicím nanosila obsah své misky. Viz foto. Sousto pak položila a šla pro další. Když za námi později přijela kamarádka Helena s boxerkou na návštěvu, Zara prolezla okénkem do domu, což nikdy předtím neudělala,  kradla vejce, které jsem měla na platě a stejnou cestou je nosila boxerce Schellině ven. Přemýšlela, jak kámošku uctít? Dlouho se neviděly.   Jak jsem v nedávném článku o buldočkovi Cipískovi uvedla, cítil se být otcem štěňat našich ovčaček, pečlivě se staral, aby maličkým nic nechybělo a i on jim občas přinesl hračku. Přemýšlel, nebo mu velel instinkt nosit kořist? Sám nesnášel špatné počasí, snažil se vždy někam zašít, aby nemusel ven, přemýšlel? Když mi po několiké přijela zákaznice s kníračem na úpravu pozdě, vždy měla omluvu, že nemohla najít klíče od auta. Jen, když prý jede na stříhání, klíče někam zmizí. Bylo to jasné. Položila jsem jí pár otázek a kupodivu sám viník se na stole začal nějak zmenšovat. Klíčky byly vždy položeny na botníku, což byla snadná kořist. Pak už stačilo je šlohnout a vhodit třeba do vysoké boty, dát pod polštář a pod. Velký důkaz o přemýšlení, co?  Jiný pes se tak nerad česal, že majitelé neustále nemohli najít hřebeny. Podezírali jeden druhého, protože přece hřeben se dává do šuplíku k ostatním psím věcem. Tak stále dokupovali další a další. Když jsem se zmínila o jejich psu, snažili se mi vysvětlit, jak by našli šuple otevřené, přece pes by ho nezavřel. Nicméně pozorovali a hlídali. Pudlík nejenže špulík otevřel, vyndal hřeben, šuplík zavřel čumákem, vzal hřeben a mazal s ním pod túje. Tam ho pečlivě zahrabal. Když hrob odkryli, hřebeny byly pěkně jeden vedle druhého.  Myslel a kombinoval. Proto, když něco hledáte, zapátrejte v paměti, zda to nějak nevadí vašemu psovi. Takový jeden moc zajímavý případ tu nesmí chybět. Když lžeme, náš pes to na nás pozná. Asi falešné tóny v hlase, postoj těla, mimika obličeje v něm vyvolá neklid. Jedna zákaznice se snažila mne ohromit, jak vzorně pečují, ze svého pohledu, o svého jorkšíra. Vždy, když začala evidentně lhát, pes na ní začal štěkat a dívat se na mne. Uklidnila jsem ho dotykem ruky na hřbet a začala s ním mluvit. Pes sledoval jednu i druhou. Panička opět prohodila pár lží a pes se rozeřval na celé kolo. Jí to vykolejilo natolik, že nakonec přiznala, jak je vše trochu jinak, ale vím to jen já. Zkusila jsem jí vysvětlit, aby zbytečně nelhala, protože přiznat pravdu je lepší i pro ni. Celý případ byl o rozchodu  s partnerem a tahanicí o psa.  Chtěla psa pro sebe, dokonce se soudila, ale pes jí nechtěl. Usoudila, že se chovala špatně, vlastně i jí samotnou už spor netěšil a nakonec byla ráda, když si mohla promluvit. Přemýšlel pes o svém jednání, kdy konečně našel někoho, kdo mu snad mohl pomoct? Podle mne ano. Příště už přijel s páníčkem, který byl překvapený, jak dobře to Artík zařídil. Příběhů by bylo mnoho, ale napište nám své zkušenosti, obohatíte tak další pejskaře, co své pejsky trochu podceńují. A na závěr skončím u svého Morgýše. Chodí mi obchodní balíky do mého obchodu poměrně často. Občas však přijde balík přímo Morganovi. Ostatních, mnohdy libě smrdících balíků, si nevšímá, ale když ví, že zrovna dostal balík on, chová se, jak nedočkavé dítě. Poslední balík musel pár hodin počkat, měla jsem fofr, tak se sice Morgýšek na balík podíval, ale rozbalit ho zatím nesměl. Děsně rád rozbaluje. Sice trpělivě čekal, ale napětí na něm bylo patrné, trochu jsem byla ošklivá a dělala, jak jsem na balík zapomněla. To už nemohl vydržet a šťoucháním se mne snažil k balíku dostat. Přemýšlel, myšlenka na balík byla v jeho hlavě několik hodin. Přemýšlel. Rozesmálo mne to a balík dostal. Když u mne byla nedávno kolegyně Alenka s Rú, byla jsem opět svědkem úžasného myšlenkového pochodu. Rú je velmi inteligentní, ta vše dotáhla do samé dokonalosti. Moc byla zvědavá na zásobu Morgýšových granulí v uzavřeném barelu. Ali dělala na pc fotky, pěkně otočená zády, zabraná do práce. Rú hypnotickým pohledem paničku sledovala. Když zjistila, že paničku práce pěkně zaujala, koukla na mne. Dělala jsem, že i já zírám do pc. Dvěma kroky byla u barelu a téměř okamžitě zjistila, jak se víko otvírá. I já mám problém, když barel otvírám, víko odervat. Rú rychlými pohyby čenichu odspodu víko nadzvedávala, až se začalo odklápět. Bohužel zvuk probral i Ali a Rú dostala vynadáno. Bylo ale vidět, že celou akci měla promyšlenou do posledního detailu. Autor Eva