Kaštany předků
Kaštany předků
Před dávnými časy, v roce 1967, jsem prvně byla přivezena, jako malá holka do Chocerad. Když jsme přijížděli k vesnici od Ondřejova, hned mne zaujala střecha Komorního Hrádku, víc tehdy nebylo vidět.
Pak to přišlo. Jeden obrovský kaštan vedle druhého, vše kvetlo a tahle alej, vysazená u silnice moudrými předky, vedla až k hotelu Ostende. A pod kaštany to žilo. Lidé stoupající do kopce, odpočínali ve stinné náruči těchto kaštanů. Kde nebyly lavičky, jako dole na návsi, tak posloužila stará židle. Lidé zde nejen odpočívali, ale uzavírali se zde drobné obchody, někdy se randilo, například u rybníčku na návsi, maminky sem jezdily s kočárky. Staří lidé měli jistotu, že zde určitě potkají někoho, s kým si v lahodném stínu popovídají.
Stín byl všude a byl velmi příjemný a pro okolí zdravý. V době pouti, byla celá kaštanová alej plná stánků. Strašně jsem se vždy těšila na tento okamžik. V Praze jsme měli sice v té době pouť kousek od domu, ale nemohla se rovnat.
Kaštanová alej postupně mizela, stejně, jako ti, co požívali jejího stínu. Z původních kaštanů zbyly tři. Jak vedro sílí, je cesta přes Chocerady zlý zážitek. Ale to jsem přeskočila.
Po kaštanech byly vsazeny tehdy MNV sakury. Tento japonský, nádherný strom rodinného štěstí tu však neměl trvání. Už nestačily dát stín všem, co by ho uvítali. Doba šla dál, přišla revoluce a někdo prohlásil, že sakury nejsou původní strom a musí pryč. Tak jsme přišli nejen o budoucí stín, ale i o záplavu květů. Tihle lidé udělali ještě víc nesmyslných rozhodnutí, ale docílili jen to, že dnes byste nechtěli jít v žárů stále se zvyšujících teplot přes obec. Stromy totiž nikdo nevrátí, přece neochladíme asfalt stínem, aby asfalt nepouštěl do vzduchu látky, o které nestojíme. Nebudeme podporovat žadné posedávání a odpočinek pod stromy. Každý si je přece může vsadit do zahrady:-) My do té naší moc stromů nedáme, ale česká lípa, která už je obrovská, nám dává hodně. Děkujeme.
Vrátím se ke kaštanům. Má takovou úchylku. Kaštany vždy nějaké seberu a poté bloumám po kraji a hledám, kde by tento původní, genetický materiál, neocenitelný, mohl růst. Nyní některé vidím v květu a mám dobrý pocit. I jejich děti někam donesu. V LPD je máme také, tam by měly být chráněni. 
Genetický materiál stromů je značně podceněn, proto není dobré, aby sazenice pocházely z míst, kde jsou jiné podmínky pro růst. Někdy to někdo přizná, v některých zemích už takto sbírají a sázejí v daném místě rodiny stromu, u nás nevím, nenašla jsem nic.
No, možná vědci za čas s tím přijdou:-). Předci to věděli už dávno.
Ještě jeden strom vzpomenu. Vrbu u rybníčku na návsi. Každý zimní den jsem mohla pozorovat vzácného ledňáčka, jak nese malinkou rybičku na vrbu a tam jí sní. Neuvěřitelná podívaná. Nicméně, tato vrba se někomu znelíbila a byla poražena. Nahrazena nikoliv. Nebyla nemocná, jen někomu vadila asi ve výhledu. Její genetický materiál dál žije v LPD. Stačilo by píchnout větvičku do země a dnes tam mohl být pěkný stromek.
Cestou domů, jdu do prudkého kopce, který by mohl být přistíněný, ale není. Padlo tak několik krásných dřišťálů, co drželo svah do ulice níže. Větve do silnice nezasahovaly, tudíž by nevadily ani nákladním autům. Proč tu mít krásno, když se dá zničit. A u rybníčku jsou prý ke kácení i mladé stromy, praskají. Jo, kdyby někdo vzal konev, když je velké sucho, tak by to bylo, jako u nás v LPD.
Tak se mějte, snad jste třeba zavzpomínali na ty své aleje, co už nejsou. Zaslouží si to. A ta má ranní našeptávačka bude spokojená. Taky budou ti, co se jich tento článek určitě dotkne Komentáře radši vypnu:-) Je to jen vzpomínka, žádná kritika.
Eva
foto archív Lesa psích duší