Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Holly Půlnoční měsíc - jak jsem byla na smrtelné posteli

       Jedno pondělí jsem dostala podivný průjem zrovna, když jsme šly s paničkou na prochajdu. Na náladě mi to neubralo, ale lehce otravné to bylo. Doma jsem však s chutí povečeřela, tak panička pravila, uvidíme zítra.

Ráno jsem však vyzvrátila neporušenou véču a můj průjem byl jen voda. Panička mi nabídla piškot, ten jsem odmítla, tak hned telefonovala mému po krávách vonícímu vetovi, jenže ten byl na druhé straně okresu a prý bude k dispozici, až večer. Míček mne však zajímal, panička tedy zachovala klid. Ten jí dlouho nevydržel a za dvě hodiny mi míček nabídla znovu. Odvrátila jsem hlavu a lehla si. Chování u mne nevídané, tudíž panička začala jednat.

Nemá řidičák, aby se neztratila navždy při své orientačním smyslu, tak doběhla pro kamarádku Helenu, jestli nás naším autem odveze do Poříčí na kliniku. Helena se vyděsila, popadla doklady a obě běžely k nám. Vzaly jsme corsu, té je jedno, kdo jí řídí, dědaauto nemá rád, když ho řídí někdo jiný. Fakt, prostě v tu chvíli nejede. Asi to je tím, že páníček s ním hezky mluví. Tuhle vyjel z garáže a dědíkovi nesvítilo jedno světlo. Páníček ho po světlě lehce polaskal a pravil:"Dědo, tobě nesvítí očičko." V tu chvíli to dědík napravil a očičko se rozsvítilo. To jsem však trochu odbočila.

Helena i panička, obě blondýny:-), nevěděly, jak se sklápí sedačka, abych se dostala dozadu, tak jsem jela namačkaná v předu, kde by i morče mělo málo místa. Když jsme dojely do Poříčí, byla jsem ráda, že jsem mohla vystoupit a panička s nohama dřevěnýma taky. I když mi nebylo dobře, zaujalo mne to tam hned. Cítila jsem, kde jsem, ale zároveň jsem si všimla malého rybníčku před domem. Byl velmi inspirativní, tady musí bydlet člověk, který ví, co mi kachny psí milujem. Vešly jsme dovnitř a najednou koukám, velká akvária plná velkých ryb. Něco takového jsem nikdy neviděla a mohla jsem na tom oči nechat. Snad se mi i ulevilo. Chvíli jsme čekaly, než nás doktor vyzval, abychom šly dál.

Přátelsky jsme na něj zavrtěla ocasem a panička už líčila mé obtíže. Nejdřív mi změřil teplotu, teda tohle mi ještě nikdo nikdy nedělal a nebylo to nic moc. Teplotu jsem neměla. Pak mi něčím jezdil po břiše a ukazoval paničce něco na monitoru. Tak jsem prodělala své první sono. Nic to není. Ze stěru z teploměru doktor zjistil, že nemám nějakou přátelskou bakterii. Začal výslech, jestli jsme nebyly na poli, které bylo něčím ošetřené. Panička prohlásila, že pole máme hned za plotem a každých 14 dní tam zemědělci něco stříkají nebo sypají. Zrovna ten den, co jsem dostala průjem, se tam zase něco lilo. Pak se doktor zeptal, jestli chodíme do lesa, protože jsem mohla chytit prvoka girardii - lidově pejskařsky žardiji:-). To je jasné, že chodíme:-). Dostala jsem injekce, jedna pěkně štípala a prvoci dostali lék na jejich likvici, zatímco chybějící baktérie mi budou podány takovými velikými pilulemi. A zákaz véči na tento den. V tu chvíli mi to bylo fuk. Zaplatily jsme, já byla ještě pohlazena a sedly do auta. Já teda opět nacpána do pidiprostoru.

Nastal problém, Helena má jiné auto a u corsy neuměla dát zpátečku. Zkusily jsme přítele na telefonu - naší Petru, ale nebrala telefon. Helena si však poradila, vyjela na mírný kopeček a auto samotíží sjelo do požadového směru a už jsme frčely k domovu.

Doma jsem se šla napít a protáhla ztuhlé tělo a poté jsem si lehla do pelíšku. Po dalších dvou hodinách mne dostal hlad. Šounila jsem, kde by se něco dalo uzmout, ale nikde nic. Pak jsem zjistila, že na stole je ten zapomenutý piškot z rána. Spolkla jsem ho, než se panička vzpamatovala.

Když přišel večer, to už jsem celé odpolko honila v pohodě míček, dostala jsem hlad přímo vlčí. Jenže véča prý žádná nebude. V devět večer, kdy už jsem byla hlady úplně vysílená, ale neúnavně jsem běhala, aby si panička všimla, že nebyla véča, se té mne zželelo a dostala jsem dva piškoty. Z toho do rána umřu hlady. Nejhorší noc v mém žravém životě. Teda nepočítám dvě pilule, ty jednoho teda rozhodně nezasytí.

Ráno byla pilule jedna a hurá, dvě lžíce rýže s kousíčkama hovězího. Spolkla jsem to, jak malinu. Prý za dvě hodiny dostanu zas. Řeknu vám, po rýži je docela hlad a přestože jsem ten den dostala několik pidiporciček, stejně jsem měla divný pocit, jestli mi neusilují o život. Druhý den to už bylo lepší, dostala jsem víc, ale snědla bych koně. Teprve čtvrtý den jsem k rýži s masem dostala pár granulí. Konečně. Nyní už jsem zdravá a žravá ještě víc:-).

Protože se panička rozhodla ještě pro koprologické vyšetření mého exkrementu, prostě bobíku:-) a musela jsem na očkování, jeli jsme za dva týdny do Poříčí znovu. Pohodlně dědaautem. Bobík v pořádku.

V čekárně bylo narváno, jedna belgičanda mi hned pohledem dala najevo, že mne nemusí, spražila jsem jí stejným pohledem, ale obě jsme dostaly povel lehni, tak jsme poslechly a ulehly a jen se pozorovaly. Po nás přišla paní s malým prcíkem staforda, měl takovou hrůzu, že pacinky a ouška připomínaly frekvencí chvění křídla kolibříka.

Asi po hodině jsme přišli na řadu, byla jsem pochválená, jak byl v čekárně klid, asi belgičanda je zloduch:-). Panička jí však měla perfektně zvládnutou. Byla jsem naočkována a hurá k domovu. Cestou mi vrtalo hlavou, jestli zas nebudu bez véči, ale véča byla a já si oddychla.

Vaše Holly