Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Šklebani a zvířata

Škleban je z čeledi zmetkovitých. Nic nerespektuje a jako mládě, je na zabití. Také ho najdeme pod pojmem spratek. Rodí se často, šklebani - spratci, jsou v dospělosti velmi plodní. Vyskytuje se naprosto všude. Dost často řádí ve smečkách. Nechám však vyprávět paní Evu:

  Ahoj, 

článek o nezodpovědných rodičích a strašně zlých psech, mě připoměl dvě příhody.

Ta první. Měla jsem malinkou čičinu, jmenovala se Lukrécia, ale důvěrně jsme ji říkali Lukinka. Přišla k nám sousedka s malým asi 5ti letým, dnes to řeknu naplno, rozmazleným šklebanem. Pouštěly jsme si desky na gramofonu, poměrně drahé a nedostatkové písně Jirky Brabce. Dodnes nejdou přehrát, protože mají velký drápanec přes celou plochu. Ale vem to čert. Spratek honil to malé koťátko nádražáckou plácačkou, až zahnal zoufalou číču za skřínku. Nahnul se přes to gramo, které stálo na té skřínce, a šťoural po číče. Několikrát jsem ho napomenula, načež maminka povídá, jen si hraj Kájiku, to doma nemáš viď? Po těchto slovech jsem tenkrát, ještě mladá a klidná, vykázala maminku i s tím spratkem ven z bytu.

Dnes bych ji hnala koštětem a klukovi bych vrazila pár pohlavků, žádnou škodu by nenadělaly. Mám už přeci jen slabé nervy. Od té doby s námi nemluvili. Dobře jim tak. Ovšem nám doma zůstala vystresovaná a v infarktovém stavu malá kočka, která se do konce života nezbavila strachu z malých dětí, hlavně kluků. Jediné dítě, které vychovala a mohlo se s ní mazlit, byla naše Domuška.

Dožila se přesto všechno nádherných 19 a půl roků, porodila a vychovala tři nádherná koťátka a ještě stačila vychovat jezevčíka Ferdu. Už léta leží tady v Choceradech na zahradě, pod žlutou azalkou, které nyní říkáme Lukina.

No a ten druhý příběh. Když jsem ještě bydlela v Praze, často jsem chodila s Ferdou do psího ráje na Kampu. On si tam v klidu pobíhal a šťastný honil neuvázané háravé feny a hrál si s ostatními psy, kteří v klidu pobíhali, honili se a tak. Několikrát jsem se dostala do potyčky, aby si tu háravou holku panička přivázala, nebo alespoň upozornila, že jí fenka hárá. Ale to nebylo to, o čem chci psát. Jednoho dne nás pronásledovala babička s vnoučkem, on pořád chtěl hladit pejska. Já jsem si Ferdu přivolala, připla na vodítko a snažili jsme se dotěrné babě zmizet. Ale ouha. Baba přidala do kroku a kluk už pomalu klusal a volal s brekem, že si chce toho pejska pohladit. Co dodat, nervozní baba, uječený kluk

a Ferda málem v amoku. Tak jsem zastavila a zeptala se té baby, zda by nám mohla dát pokoj. A ona, že si chlapeček (uječený škleban) chce pohladit pejska. Nedovolila jsem to s tím, že ho pes nezná, kluk je nervozní a nechci číst druhý den v Blesku, jak můj pes pokousal jejich kluka. No neumí si nikdo představit, co ze mě ta ženská udělala za Herodesku. Že nedovolím, aby si chlapeček pohladil pejska, že se mu líbí.... Vůbec nepochopila, že jsem to udělala pro to její vnouče, aby nedošlo k něčemu nepředvídanému. Znám jezevčíky a klidně bych je zařadila mezi "bojová plemena".

Věřím, že spoudsta chovatelů mi dá za pravdu a normálních lidí také. Vyrůstala jsem mezi NO, respektuji jejich povahu a bez dovolení nebo jakéhokoliv souhlasu majitele, bych se jich nedotýkala. Pokud by se nekamarádili sami od sebe. Ale i tak jsem obezřetná.

A hlavně, když pes není vyrovnaný a jeho majitel také, pak není divu, že pes pokouše svého pána, ať je to rasa jakákoliv. Je to ve svědomitém, klidném a hlavně znalém přístupu člověka ke psu. Měli bychom si zjistit vše o rase psa, jakého chceme. Někdy i malá čivavka dokáže být velmi zlým pánem ) a obrovitý vlkodav mazlem, který by mouše neublížil. Když už si nás psi utvořili k obrazu svému, měli bychom to respektovat. A hlavně zvážit, jestli opravdu můžeme dát psu to, co potřebuje. Není to jen krmení, je to láska, hra a dostatek pohybu. Nedávno se jednoho pitomce dotklo, že jsem přirovnala výchovu psa k výchově dítětě. Ale je to přeci to stejné. Je nám naprosto normální dítě krmit, hrát si s ním, učit ho chodit, mluvit....Nevidím v tom rozdíl.
Autor Eva H.

Zpracovala Eva

Foto net.