Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Není to tak dlouho, kdy na jedno vlakové nádraží chodili puboši se svými psy doslova terorizovat lidi. Bavili se tím, že štvali své psy na kolemjdoucí. Psi rychle pochopili, co od nich páníčkové chtějí, a protože byli tři, ještě se v útoku vzájemně posilovali. Rodiče byli spokojení, že potomci začali chodit venčit bez obvyklých scén, že je to neba. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili pravdu. Jiný chlapec hodil štěně do popelnice, venčení ho odtahovalo od fotbalu, a doma tvrdil, že mu psa někdo ukradl. Naštěstí to viděla jedna paní a dala si práci s pátráním. Nakonec jí rodina pejska radši darovala. Dítě chce psa, ale starost za něj nepřebírá, to je povinnost dospělých. Dítě má totiž většinou brzy jiné zájmy a jakékoliv omezování psem, ho nebere. Naopak znám případy, kdy se tak mstilo psovi, že to hraničilo s brutálním týráním. Když jsem tohoto postiženého  pudla kdysi měla prvně na stole, byla to nervově zhroucená bytůstka. Majitelka si stěžovala, že ten pes je nějaký divný. Pracuji se psy dlouho, tak stačilo psa chvíli pozorovat, položit pár otázek a bylo jasno. Dcera nechtěla být omezovaná v randění, tak psa zbila, protože zjistila, že poté k ní nechce přijít, spíš zaleze a dělá, že není. Pes se začal hrůzou počůrávat, což nebylo žádoucí, brala mu tedy misku s vodou. Když jsem vzala jeho kůži mezi dva prsty, tak ten varhánek kůže se měl vrátit do původní podoby. Jenže nevrátil. Pes byl těžce dehydrovaný. Dost mne zarazilo, že veterinář den předtím nic nepoznal. Z úpravy srsti nebylo nic, psovi jsem dala pořádně napít, zvlhčily jsme mu kůži a majitelka hned jela na veterinu na zavodnění. Pes přežil, dcera odešla bydlet k otci a tak vše nakonec dopadlo docela dobře, když pominu těžkou psychickou újmu psa. Asi poznal, že jsem ho tehdy zachránila, tak do posledních svých dnů mi vždy dával najevo svou lásku. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale smyslem tohoto článku je upozornit na to, jak rodiče vůbec nesledují, co jejich ratolesti a psi dělají. Nemají přece čas. A mít by ho rozhodně měli. Pes se totiž v ručkách dítka může stát nejen zbraní, ale i obětí.

Eva

Trochu z jiného úhlu pohledu. Vyrostla jsem ve městě a moji rodiče z vesnice doma prostě psa nechtěli. Já jsem ho samozřejmě chtěla a moc, a tak jsem se kamarádila se spolužačkou, která psa dostala k narozeninám. Byl to velký pes, v očích desetileté holky a já jsem mohla odpoledne po škole s kamarádkou venčit. Eskamilo byl temperamentní kerybluterier. Štěně rychle rostlo a stávalo se že Zuzka přišla pozdě na odpolední vyučování, protože Ezoušek utekl a ona ho honila v třešňovce. Vzpomínám si jak jednou přišla do školy potlučená, protože temperamentní psisko ji tahalo za sebou na vodítku, a ona se ho bála pustit, aby znovu neutekl. To vše ale brzo skončilo, po prázdninách do školy přišla Zuzka  jak vyměněná, přestala se mnou kamarádit a pak jsem se dozvěděla, co se stalo. Rodiče se rozcházeli, tatínek se odstěhoval a pejsek skončil u jiných lidí. Tenhle pejsek měl prostě být záplatou na pokažený vztah rodičů a nakonec citová újma děvčete byla dvojnásobná.

Pes by nikdy  neměl být živou hračkou a ani náhradou za nedostatek času a citu rodičů. To prostě nefunguje. A jsme u úhelného kamene problému, ať už je to útok psa, nebo týrání zvířat. Kde chybí zodpovědnost dospělých, je jen krůček k problémům. Alena