Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

O věcech posledních - nastal čas

Když si pořídíme toho svého vysněného čtyřnožce, nějak si neuvědomujeme, jak krátký čas mají naši přátelé vymezen. Ten čas uteče hrozně rychle a my bychom si měli toho času, kdy můžeme být spolu moc a moc vážit. Uvědomit si, že jednou se budeme loučit.  Duševně se na tento okamžik připravit a nebýt sobečtí. Poděkovat svému příteli za to, jak pěkný čas to byl, rozloučit se a nechat ho odejít. Sama jsem to prožila už mockrát a vím, jak je důležité provézt tento rituál a nevystavovat zbytečně svého přítele zbytečnému stresu tím, jak mu budem bránit v odchodu jen pro svou sobeckost. Vše totiž má svůj konec a s tím nic neuděláme.

Odchod našeho přítele může být citlivý, když mu dopřejeme to, co my lidé využívat nesmíme. Euthanasii. Není strašná, jak se mnozí domnívají. Předem je však důležité se domluvit s lékařem na jejím průběhu. Zažila jsem případ, kdy majitelka prastarého a nemocného křížence odmítla předchozí uspání. Snad chtěla ušetřit, protože lékař jí upozornil, jak bolestivé to pro psa bude. Bylo. Paní utekla s rukama na uších. Tak takhle ne. Uspat. Narkóza se podává tak hluboká, že pes opravdu už  nic neucítí. Tento článek vznikl na základě zprávy od paní Jarky, které známá prodělala u svého psa euthanasii bez předchozího uspání, lékař se prostě neptal a rovnou konal. Nářek asi bude paní znít v uších dlouho. Proto předem konzultujte celý postup.

Neposílejte na poslední cestu na veterinu za sebe žádného náhradníka. Často se s tímto setkávám a odsuzuji to. Vžijte se do role psa, kočky. Hysterie, pláč, pes vyděšený vytuší, proč a co. Přesto je odveden z domova, třeba sousedem. Jak to na něho působí? Může odejít v klidu? Naopak je vhodné si lékaře pozvat domů. Vždy je dobré si nechat vystavit i "úmrtní list", budeme ho potřebovat při odhlášení psa na úřadě, kde byl evidován. Na tomto dokumentu je i zpráva, jak bylo naloženo s tělem. I tam je třeba vědět, kam svého miláčka dáme navěky odpočívat, abychom třeba nekontaminovali vodní prameny.

Ale už dost a přejděme společně k tomu, co se děje dál. Já osobně zapaluju svíčičku a v duchu se rozloučím se svým přítelem, který tu se mnou byl tak dlouho, jak jen je to možné ve zvířecí říši. Dopřeju mu odchod v klidu s tím, aby mohl odejít tam, do astrálního světa, kde se potká s dalšími. Kde panuje láska a přátelství.

Nyní nechám vyprávět doktora T. LOBSANGA RAMPU:

Když zemře člověk, který velmi miloval své zvíře, odejte též do astrálního světa, kde ale může být v kontaktu se svým miláčkem, pokud je pojila opravdová láska. A co víc, kdyby lidé měli více rozvíjet své telepatické schopnosti, kdyby více otevřeli svou mysl, mohou být se svým zvířetem i před svou smrtí. Já dodám, znám mnoho příběhů, kdy to tak je.

Na závěr pár Lonsangových vět z knihy Cesta do Agharty.

S pomocí zvířatům bychom neměli čekat, až budou umírat, ale pomáhat jim, dokud žijí zde, na Zemi, protože zvířata jsou nádherná stvoření. Neexistují  zlá, nebo zlomyslná zvířata, pokud to z nich neučinil člověk svým přístupem k nim, ať už vědomě nebo nevědomě.

Já jen dodám, že člověk je tak bohatý, jak dokáže komunikovat se zvířaty. Važme si jich a ctěme je. Ukažme jim, že si je zasloužíme. Například náš pes tu není proto, abychom prezentovali světu, jak jsme dobří, kolik výstav jsme zmákli, kolik zkoušek složili a kolik vrhů odchovali. Tím jen šimráme své ego. Jemu je to jedno. On je tu proto, abychom dokázali, že naše duše je vyspělá natolik, že jsme schopni prolnout se s duší jinou a vyvíjet se dál. To je dar od zvířat nám. A nejspíš i záměr té Vyšší moci.

Autor Eva

foto archív Eva /omluvte špatnou kvalitu fotky, prosím/