Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

 Ráda chodím do lesa. Beru sebou psa a někdy i detektor kovu. Les je pro mne relaxace, inspirace a poučení. A ten náš les, který mne vítal v sobotu a v neděli si pěkně stěžoval. Cesta byla plná vody a ker, ale s trochou štěstí se to dalo zdolat. Zapla jsem detík a hned první nález byla tužková baterie. Kdopak nám to hází do lesíčka? Vedle cesty mne napadlo prozkoumat malý háječek, který měl pěkně polehlou trávu a bylo tam celkem sucho. Detík hlásil na každém kroku železo. Jen jsem hrábla a nestačila se divit. Dobře ukrytý smeťák. Ale co, podívám se, jak je rozsáhlý. Celý hájek byl plný odpadů železa. Detík najednou označil barevný kov, odhrábla jsem trochu zeminy a jaké bylo mé překvapení, vyčouhlo na mne zelené, plastové WC prkénko. Nějak jsem neměla chu´t se podívat, co je pod ním ukryto. Tenhle hájek pokladů je kousek od konce ulice Dolní Lipská a kousek od studny, ze které všichni pijeme vodu. Když chodím po lese, neustále něco sbírám, petky, plechovky, plastové sáčky a tašky, baterie a plno dalšího. Většinou už nosím tašku a pak šupajdím ke kontejnerům s tříděným odpadem. Moc mne fascinuje okolí posedů, láhve od tvrdého alkoholu, krabičky cigaret, pneumatiky, oblečení, prostě vše. Les nám vzkazuje, že tohle opravdu nechce, máme si ho vážit, je to naše zásobárna vody, kterou bychom měli chránit. Se svým psem chodím většinou po cestách, ale s detíkem ne. Tak a překvápko, hele, nastražená železa. Představte si, že zrovna tam poběží vaše dítě nebo váš pes. Chudák houbař, co by do onoho místa šlápl. Takových pastí jsem už objevila docela dost. Některé velmi staré, ale bohužel funkční i po létech. Když nám doma zbyde barva, doneseme jí lesu, stejně, jako třeba sedačku z autobusu, počítač, starý hrnec, nefunkční kamna a mohla bych pokračovat. Takovou barvu, olej a pod. ještě napůl vylejeme, ať si les užije. Možná naše pitná voda bude mít báječnou příchu´t, naše děti atopický ekzém, později třeba rakovinu. Prostě my lidi jsme podivná čeládka. Po nás potopa. Na podzim nestačím zírat, jak kraj lesa je ozdoben vyhozenýma květináčema a truhlíkama i s uschlými rostlinami. Ani to do lesa nepatří, nosíme mu tak různé plísně a choroby. Stejně tak do lesa nepatří shnilá jablka, opět les na tohle není připravený a zase ho zamořujeme organismy, se kterými bojovat neumí. Takový místní zvyk je nacpat igelitku plnou všeho do vykotlaného pařezu. To ale opravdu není odpadkový koš. Také pohazování různých kadaverů domácích zvířat, protože prasata přece sežerou všechno, je nešvar. Víme, jestli jsme nepřinesli lesu nějakou nemoc? A pohozené kůže od divokých prasat zrovna též moc pěkného nepřidají. Zkusme se zamyslet, co provádíme lesu a vlastně sobě. A malý dodatek na závěr, použité prezervativy nevěšíme na stromy, aby každý viděl, že se zadařilo a jejich obaly si diskrétně odneseme třeba v kapse. Všem slušným lidem náš les vyřizuje pozdrav a vzkaz - nedejte mne. Eva Slivanská

A stal se zázrak. Zrovna jsem se vrátila z prochajdy s Morganem a už cestou do lesa jsem byla překvapena pánem sbírajícím plasty. Chválil článek a jal se taky přiložit ruku k dílu. Další překvápko bylo v lese, začly mizet petky a ostatního svinstva bylo také méně. Svou tašku jsem sice zaplnila, ale hodně pokladů zmizelo. Snad pomohl článek a nastává nová móda, móda úklidu. A les vzkazuje - DĚKUJI.