Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Dáda, fenka dandíka, milá, trpělivá, krásná. Katastrofix, starší, jinak milý člověk, tvrdící o sobě, že je páníčkem milujícím.

Jako zákazník byl Katastrofix vždy přesný, jako hodinky. To jediné budiž mu ke chvále. Malým zázrakem byl už příjezd. Katastrofixova auta byla ve stejném stavu, jako jeho duševní rozpoložení. Někdy se rozpadla už někde na cestě, někdy u nás na dvoře. Abyste si nemysleli, že mám něco proti starším modelům, naopak. Sama vlastním 34 let starou Ladu, která je ovšem v perfektním stavu, přece neohrozím svůj život nebo život někoho jiného.

Katastrofix se o takové detaily, jako je technický stav vozidla vůbec nezajímal, a tak byl pověstný široko, daleko.  Bylo mu jedno, jestli pojede celou cestu na jednu rychlost, že mu právě něco upadlo z auta, co by mohlo být důležité, nic neřešil.

Když se tedy jeho auto, pro mne tajemným způsobem dohrkalo na dvůr, vyndal Dádu, donesl na stůl a spustil. Jeho katastrofy neměly konce. Okradení, vykradení, požáry, vysoké nájmy, které nebyly nutné, špatní zaměstanci, nezvedený syn, podle mne naprosto normální, manželka bývalá úča, kamarádi na nic, podnikání nejde, nemoci, prostě to nebralo konce. Své katastrofy si užíval a miloval je.

Jako majitel firmy na bytové doplňky, by měl úspěch, nedělal nepěkné věci, ale každého vždy spolehlivě odradil svými katastrofami.

Jeho oblíbené téma bylo: Nemám peníze. Když jsem se ho ptala, proč tedy podniká, když prodělává, jak tvrdí, odpověděl, že se uskrovní a nějak to překlenou.  I ta úprava srsti, by mohla být za lepší cenu. Nemohla, i takhle celá léta platil nějakých 120,- - 150.-  a Dáda bývala zanedbanější čím dál víc, zato nářky se zdokonalovaly.

Začínal mi lézt silně na nervy. Jeho výlevy, jak nemůže feně koupit kvalitní krmivo, nevím, co jedla, ale srst už místama nebyla, což se projevilo na Dádině zdravotním stavu. Upozornila jsem, že kůže vždy signalizuje problém, ale Katastrofix mně vůbec nebral na vědomí. Pravdu jsem měla, Dáda musela na vážnou operaci, nevím, jak páníček ubrečel veterináře. Dáda přežila, ale péče o ní začínala být čím dál špatnější. Přece jí nebudou doma česat, když nikdo nemá čas.  Namítla jsem, že i 5 minut denně by snad nezabralo tolik času, ale Katastrofix si dál mlel své. Na otázku, jestli má Dáda nějakou dietu jsem dostala odpověď, jak jídlo jí chystá jeho úča. Přítomná zákaznice se chytala za hlavu a nabídla i finanční pomoc, kterou Katastrofix nepřijal. Za svou dobrotu však byla zasypaná lavinou katastrof.

Nemám ráda, když na mne kdokoliv doslova chrlí své problémy, které stejně nikdy nebude řešit. Nemám ráda lidi, co svou negativní energii doslova stříkají okolo sebe. A nemám ráda, když zákazník se snaží, jakkoli upozornit na svou chudobu, aby cena byla nižší. Když budu vědět, že opravdu má hluboko do kapsy, není problém psa upravit zadarmo, ale tohle byl jiný případ.

Po nějakých 12 letech jsem ho varovala, když neuvidím alespoň trochu snahy a neomezí své výlevy katastrof, bude muset potěšit konkurenci. Jako vždy se i nyní konkurenci omlouvám, jestli Katastrofix zavítal právě do jejich salónu.

Nebral mé varování vážně, další návštěva byla ještě horší, než ty předchozí. Snad jen horečka omladnic a výbuch sopky ho minuly. Rozloučila jsem se s ním

a jen litovala Dádu, že s ním musí být. Je to dva roky, Dáda už možná není, ale věřím, že Katastrofix si stále svá neštěstí užívá na plný plyn.

Autor Eva, na fotografii Dáda.