Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Psí "vercajk"

Když jsem, jako malá začala v 70. letech minulého století, to zní děsně, co, chodit na cvičák, měla jsem výbavu koupenou ve Zverimexu. Tenkrát sice vodítka ke koupi byly, jenže rybičkové karabiny s nesvařeným očkem nevydržely vůbec nic. Pak byly karabiny, které se neotáčely, naopak, když se otočil pes, z karabiny se dostal.Karabiny, velmi kvalitní, nůžkové, mám je dodnes, se vozily z Německa, nejlépe toho západního. Černý trh přímo vzkvétal. Tehdy jsem sehnala karabiny za hříšné peníze, koupila dvě normální vodítka, ve Zverimexu a vyrobila první přepínací vodítko. Vodítka jsem zbavila špatných karabin, roztříhala a znovu sešila. Viz úvodní foto. Kroužky jsem si musela usvářet, viz níže. On totiž ten jeden kroužek musí být trochu větší, než ty ostatní. Vodítko tak skvěle sloužilo na dva ovčouny, díky domyšlenému umístění kroužků. Mnoho lidí tehdy vodítko kopírovalo, jaký mělo úspěch. Dnes je plno přepínacích vodítek, ale nejsou tak domyšlené. Jen pár výrobců je dělá chytře.

Obojky kožené, neměly svařovaná úchytná oka, stahovák se neprodával vůbec. Navíc v té době na koženém obojku nikdo necvičil. Chodilo se do železářství pro řetěz na zámek. Je to to samé. Člověk ale musel mít protekci, nebo velké štěstí, aby řetěz na zámek sehnal. Stál tedy v té době jen několik korun, ale bylo to nestatkové zboží, jako všechno. Ve Zverimexu nabízeli pouze ostnatý obojek,  ten jsem však nikdy nepoužívala, na cvičáku byl dokonce zakázaný. Ke stahováku mám jednu pěknou historku. Jednou jsme s kámoškou Ilonou zjistily, že vrata na hostivařskou pláž jsou otevřená. Byla zima, nikde ani noha, tak jsme se tam šly se psy projít. Najednou nás upoutalo ohražení jednoho kiosku. V očkách zapíchlých tyček byl provlečen ON. Řetízek, který jsme potřebovaly obě a nejen my. Jako správný pejskař, nosící psí oblečení, kde je všechno, našla jsem kleště. Řetízek byl v mžiku náš a my spokojeně opouštěly pláž s plazícím se řetezovým hadem. Bylo ho docela hezkých pár metrů, tak jsme mohly podělit hodně kolegů pejskařů. Jen se natříhal, doplnil očky a naposledy ho podědil Morgan. Je to můj nejlepší stahovák. Ono, krást se nemá, ale holt jinak to tehdy nešlo. Snad byl tento zločin už promlčen.

Košík - náhubek se prodával kožený, drátěný pletený a svařovaný. Ten byl naprosto nepoužitelný. Dnes se cvičí všude bez košíku, jen málo lidí ho používá. Tenkrát, to tak ale nebylo. Košík musel mít každý pes na cvičáku a vlastně i mimo něj. Svařovaný model byl i nebezpečný. Když se do sebe náhodou psi dali, uvízl jim špičák mezi dráty a nejednou došlo k ulomení zubu. Košík byl dělaný velmi těsně k očím, to je bohužel nešvar i dnes, což je pro psa nepohodlné. Košík - zívák, který úžasně seděl a byl na psu vyloženě "sexy" v té době pro známé občas vyrobil Jirka Dohnal ze cvičáku. Pamětníci si možná na něj a jeho košíky vzpomenou. I mně jeden vyrobil. Sedl perfektně.  Když jsem přikoupila další fenu, nějak mi to nedalo. Když to dokáže Jirka, proč ne já. Proč by se holka nemohla naučit svářet. Dělala jsem v té době v Technometře, kde byl i svářeč. Málem ho při mém požadavku, naučit se udělat si košík, kleplo. Nakonec mne ale vše naučil a já mám svůj první výrobek schovaný a použitelný dodnes. V podstatě všechny mé feny ho používaly. Jak to bývá, ten chtěl, tamten taky, někdo donesl kůži a přezky, jiný zase filc, a tak vznikla taková výmněna.  Naučit se šít kůži a čím, byl také ze začátku pokus - omyl, ale vše se zvládlo. Šídlo bylo po dědovi, byl úžasný kutil a měl vše. Nitě dodala kámoška Romana, jejíž maminka pracovala v Mitasu. Byl to ten výplet do pneumatik, který jsme rozplétali a tím šili. Vydrželo to dodnes. Jeden nedodělaný polotovar na středního knírače si tu můžete prohlédnout. Jsem hrozná s tím schováváním, co?

Pytel na brambory měl cenu zlata. Vyspravovaly se jím měkké rukávy a šily z nich pešky. Když vidím dnešní pešky s držadly, které jsou vynikající, tak by tomu nikdo z mladých asi nevěřil. Poštovní pytel, to už byl drahokamy vyvážený zázrak. Foto jednoho ze starých rukávů nám poslala p. Drahomíra, též chovatelka německých ovčáků:

Stopovačky, opět s německými karabinami se většinou dělaly z kůže, která sloužila na pohánění mechanických šicích strojů. Já měla štěstí, našla jsem doma tu svou, vyhozenou v kůlně. Stopoval na ní ještě Dan z Hořejšího dvora. Stačilo jí jen naolejovat a opět mi slouží dodnes. Je tenká a skvělá. Dál, jako stopovačky sloužily šňůry na prádlo. Ty ale nebyly nic moc, hodně se na ně všechno z terénu chytalo.

Bylo toho hodně, co si pejskař musel nějak opatřit. Třeba trimovací nůž pro hrubosrstá plemena se nahrazoval pilkou na železo. Misky pro psa také nebyly, tak se používaly spodky remosek, vše, co doma dosloužilo, v 80. létech si začali pejskaři dovážet z bývalé NDR dětské nočníky, které měly stabilní okraj. Plast se dal krásně umýt a bylo to bezva. Přepravky se koupit nedaly, tak je nahradily dva plastové koše na prádlo, které se spojily. Dlouholetá chovatelka německých ovčáků, paní Lidka, zavzpomínala: My jsme si vyráběli zástěny na revíry ,manžel a švagr nám je tehdy nařezali z roxorových tyčí a z plátna sestra ušila na ty dvě tyče plenty,samozřejmě náhubky, kotečky a odkládačky na cvičáku, kabely nebo tašky na stopy , ve kterých jsme měli vše potřebné, ale i úvazové řetězy . Vidíte, že to bylo všude stejné. Tašku cvičákovku, jsem měla i já, i když například stopovačku nosím takto smotanou a připnutou na zadním poutku u kalhot. Je to mnohem praktičtější, viz obrázek. Je to jen ani ne 20cm smotek, když je správně složená.

A jestlipak víte, co bylo tenkrát ke koupi, psům to chutnalo a přežilo to dodnes? Psí suchary Dingo. Jsou nesmrtelné.

Na závěr ještě jedna fotka od chovatelky p. Drahomíry, vodítko staré 30 let, které je stále funkční a stále s ním cvičí.

 Eva autorka textu a majitelka "nesmrtelných" pejskařských pomůcek, foto Alena.

Poděkování oběma dámám za pestřejší článek.

Tak tenhle komentář od kamarádky Ilony tu nesmí chybět, přišel mi mailem: Ahoj, ráda jsem si zavzpomínala, řetěz červenobílé barvy mám snad ještě kousek doma, bylo ho opravdu dost. Stopovačku používám dodnes, naolejuju a čucháme na ni dál, za jinou dnešní bych ji nevyměnila. Pošťácké pytle, díky kamarádkám pracujícím tenkrát na poště, ještě dnes mám. A nitě z Mitasky, by se možná taky ještě někde u mě našly. Neuvěřitelné, těch "pár" let co uteklo, je jako by to bylo jen před pár měsíci. Ach jo, utíká to utíká, chudáci psi nám stárnou a odcházejí a my zaplať Bůh, ještě zůstáváme, doufám, že ještě dlouho. Ilona
Protože se nám dostalo dalších skvostů, ještě se pokochejte jedním vyrobeným rukávem, který je od p. Věry, právě zde posloužil výše zmiňovaný poštovní pytel. Děkuji.

Chovatel p. Zdeněk přispěl fotkou svých vlastnoručně vyrobených vodítek, která používá celá léta. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takováto vodítka opravdu drží a stačí je jen občas naolejovat, jako všechny výrobky z kůže. Také děkuji.

Tak co, budou i další zajímavé fotky? Pošlete mi je a brzy se tu také objeví. Ve většině fotek jsou odkazy, stačí jen najet na fotku myší.

V připojenén fotoalbu si můžete prohlédnout stará pamětní vodítka paní Lenky Novotné, která nám přišla na mail.