Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zapomenutý příběh

17. 5. 2012

Zapomenutý příběh

Už to bude deset let, co jsem změnila adresu a zabydlela se v obci Chocerady. Z počátku jsem nikoho z místních neznala. Moje seznamování mi usnadňoval jako vždycky pes. A tak jsem se seznámila i s paní, jejíž příběh jsem jednou při ranní procházce s Rú vyslechla. Zasunula jsem ho ve své paměti kamsi do kouta, aby se po letech opět vynořil. V učebnicích historie jsou zaznamenána jen strohá data a fakta, příběhy obyčejných lidí pomalu upadají v zapomnění. Události druhé světové války, jsou už pro mnohé velmi vzdálenou historií, ale její pamětníci jsou stále mezi námi a pro ně jsou to zážitky stále živé a bolestné.

Příběh mi jeho vypravěčka, vzhledem k nemoci a věku nebude moci nikdy zopakovat. Budu se tedy snažit vzpomenout si na všechny události tak věrně, jak jsem je vyslyšela.

img_0001--2-.jpgV protektorátu Čechy a Morava v malé vesničce u Benešova žila rodina. Na rozdíl od většiny ostatních obyvatel jim malé hospodářství zajišťovalo docela slušné živobytí pro rodinu. Příbuzní a známí se na ně často obraceli s prosbou o pomoc. V té době však přísné válečné  zákony určovaly odvod zemědělských přebytků armádě a pod přísnými tresty byl stíhán černý obchod s potravinami.

František i malá Maruška museli na rodinném hospodářství často přiložit ruku k dílu. František pomáhal tatínkovi na poli a s dobytkem, Maruška pomáhala, kde bylo třeba. Rodiče se snažili podporovat příbuzné a tak návštěvy odcházely s drahocenným máslem, vajíčky, a když se poštěstilo i masem z domácí drůbeže. Vesnice byla příliš malá a sousedé si viděli takřka do talíře, jak byly chalupy blízko u sebe. Nějaký čas to tak šlo a pak lidská závist zapracovala. 

Jednoho večera se ozvaly rány na vrata. Všichni už spali, když do chalupy vtrhli muži v černých kožených kabátech s vojáky. Dům byl v mžiku celý vzhůru nohama. Našli se potraviny, které maminka ukrývala v skrytém výklenku černé kuchyně i rádio, na kterém se poslouchalo vysílání z Anglie. Nocí odvážel náklaďák zoufalé manžele a v domě s rozbitým nábytkem a vyvrácenými dveřmi do tmy, zůstaly děti. Ve tmě a nočním chladu se spolu choulili v rozházených peřinách a tak je uplakané našla ráno sousedka, která jako jediná se odhodlala vstoupit do chalupy.

Rodiče měli štěstí, stalo se to v čase před atentátem na protektora Heydricha, a tak tresty nebyly tak strašlivé. Maminka se mohla vrátit po třech dnech, ale tatínek už takové štěstí neměl. Dětí se ujali sousedi a maminka se pak raději odstěhovala k tetě, kde bydleli až do konce války. Chalupu výhodně koupil soused a teprve po válce se rodina dozvěděla, že je udal právě on. Jestli to udání bylo kvůli prodeji jídla, nebo poslechu zakázaného vysílání, už není podstatné. Byla válka a fronta byla daleko, ale nepřítel mohl být i váš soused.      

Maruška s maminkou a bratrem se po válce a usadili nedaleko v Choceradech. Maruškaimg_0002--2-.jpg vyrostla, vdala se, měla děti a dnes žije u své dcery. Ve své paměti se ale stále vrací tam domů, kde žila. Chodila jako malá na pole za tatínkem a vozila se na voze taženém kravkami domů. Tyhle vzpomínky na otce jsou dnes asi to jediné, co si snad ještě pamatuje. Ale je možné, že tenhle příběh už sama nezná. Nejsem asi jediná, komu ho stará paní vyprávěla. Já jsem si ho vyslechla, a to vyprávění se mi tak vrylo do mysli, jako bych ho prožila já sama.

Díky její rodině jsem se dostala i k autentickým fotografiím. Jsou pořízené na konci války při osvobození Rudou armádou. Ani se nechce věřit, že Marušce bylo v té době už 11 let.  

Nic se neděje náhodou, dnes jsem se dozvěděla, že les „Choceradské Lurdy“, který tak často zmiňujeme a kam chodíme s Hačmorem cvičit psy do terénu, patřil také do majetku rodiny. A tak ten příběh zapadá do tohoto místa i času.

 

Jména v příběhu jsou pozměněná, příběh i foto zveřejňuji s laskavým svolením rodiny, vyslechla a zapsala Alena

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zajímavé,

(Tomáš, 28. 5. 2015 9:46)

co si ty lidé museli prožít.Je to dobré,že jsi napsala i něco ze života obyčejných lidí.