Les psích duší Chocerady - Hačmor - výcvik

Jáma je na geologických mapách vedena, jako přírodní závrt. Nachází se asi uprostřed pole a kdysi jí někdo osázel smrky, aby do ní zřejmě někdo nespadl při polních pracech. Má tvar mandle, délka asi 10 metrů, hloubka, jak kdy. Většinou okolo 6 metrů. Kolikrát jsem sama viděla, jak traktor s valníkem plným všeho možného tam jede vše vysypat. Často jsem do okolí jámy chodila se svýma ovčačkama Qwenie a Ívy, protože tam vidím široko, daleko a mohla jsem jim tam házet aporty. Radši mám vždy výhled, abych viděla případného ostrostřelce, který by běhající psy mohl zaměnit za štvoucí psy. Před pár dny dorazilo do jámy "nové zboží", chtěla jsem se tedy kouknout, jestli něco nečouhá, aby se holky nezranily. Nečouhalo nic. Jáma byla úplně prázná. V duchu jsem pochválila neznámé vyklízeče. Pak to přišlo. Qwenie i Ívy najednou začaly zježeně jámu obíhat. Míček s tkaničkou, zná ho každý pejskař, který mi visel volně v ruce se najednou začal zvedat vzhůru. Tkanička byla ohnuta do pravého úhlu. To už jsem byla lehce zježená i já. Přiznám se, že jsme se daly moudře na ústup. Další naše procházky k jámě už byly pozorovací. Opravdu každá "nová zásilka" časem zmizí. Kam? Zmizela tak polovina osobního vozu, železná postel, gumy z traktoru a plno dalších objemností. Pátrala jsem mezi pamětníky. Desítky let místní jámu zásobují. Bylo někdy někomu divné, že je stále kam vyhazovat? Přišel 26. prosinec. Ráno mi volal p. V., že nutně potřebuje krmení, jestli se může stavit ve 13 hodin, když ví, že mám zavřeno. Běžná praxe, člověk míní, zákazník mění. Bylo krásně, holky plné energie, udělala jsem dřív sváteční oběd a ve 12.00 jsme vyrazili s manželem holky utahat. Sněhu bylo po kolena, slunce nádherně svítilo a my se vydali po poli směrem na naše "Lurdy". Věděli jsme, že do nich nedojdem, protože za hodinu musíme být doma. Na poli nikdo jiný nebyl, holky se brodily v hlubokám sněhu, byly šťastné a my taky. Když jsme byli na úrovni jámy, manžel zjistil, že mu nejdou hodinky. Máme tu trasu prošlou mockrát, tak jsme tušili, kolik asi může být, šli ještě kousek a pomalu se točili k domovu, aby p. V. nečekal.  Když jsme přišli domů, manžel se hned běžel podívat, kolik je hodin. Jeho hodinky při vstupu na náš dvůr se normálně rozešly. Pokračovaly v čase 12,25. Hodiny v domě a na mobilech, ale ukazovaly něco jiného. Čas 11.00.  Nenápadně jsme se pozorovali, který z nás se zbláznil. Nicméně i p. V. opravdu přijel za dvě hodiny, jak měl domluveno. Kde jsme byli? Kam jsme se propadli v čase? Proč jsme nezpozorovali nějakou změnu v krajině? Proč Qwenie a Ívy nic nepostřehly?  Dnes už s námi holky nejsou, jáma je občas plná až po okraj a po pár dnech je zase prázdná.......... 

Autor Eva